Josef Moštěk vyrobil i keramický svícen pro papeže

Jako jeden z prvních pěti vynikajících lidových výrobců v Česku převzal v roce 2001 z rukou tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála titul Nositel tradice lidových řemesel, čímž byla veřejně oceněna jeho tvůrčí rukodělná činnost.

Už v učení u strážnického znalce lidových fajáns Heřmana Lansfelda v roce 1955 poznal, že na počátku výroby keramiky je vždy hlína. Různá. Někdy bílá, jindy žlutá nebo také červená. I jména má rozličná. Bílá fajáns, žlutá majolika a té červené se podle barvy říká červenice. „Keramiku dělám devětapadesátý rok. Žádné jiné řemeslo totiž neumím," svěřuje se Josef Moštěk. Protože výroba keramiky mu šla od ruky jak v tupeských, ratíškovických a strážnických dílnách, ale i v někdejším Ústředí lidové umělecký výroby (ÚLUV) Uherské Hradiště či v tamní fajárenské dílně, a nezradila ho, on na oplátku nezradil ji.

Prokázal komplexní znalosti svého uměleckého oboru a vynikající kvalitu zhotovované majoliky, prezentoval a popularizoval je, ale také své znalosti předával svým pokračovatelům. Pod jeho vedením se vyučilo několik točířů a maléreček fajánsí.

„Mezi nimi byli i oba moji synové Libor a Břetislav, ale také jejich manželky. Občas už přiloží ruce k dílu i vnuci," říká nadšeně zkušený keramik.

Denně vstupuje do dílny, která je do všech koutů provoněna hlínou. Spoustami záludné hlíny. A proti ní ruce. Obyčejné lidské ruce ovládané rozumem a zkušeností. „Hlínu na majoliku si vyrábíme sami a kameninu nakupujeme na Vysočině. Užitková keramika, kterou vyrábíme, neobsahuje žádné oxidy kovů ani tavidla. Jde o ekologické výrobky, které mají jak senzorické, tak chemické atesty," informuje Josef Moštěk.

Jeho majolika putovala třeba do Austrálie či Singapuru. „Když se v roce 1989 hodně jezdilo na audience k bývalému papeži Janu Pavlu II., tak jsem pro něj udělal velký keramický svícen s betlémem, na jehož vrchu byli dva andělíčci s velkou pentlou. Na ni jsem česky napsal Sláva na výsostech bohu. A papeži ta čeština nevadila," šibalsky se pousměje vlčnovský rodák.

Čepel, kousek filcu, drát – jednoduché nástroje plus fantazie. A ruce. Proti tomu hlína. Věčný soubor člověka s hmotou, z níž se rodí hezké věci.