Vlčnovské búdy
Stačí dřevo pohladit… (na besedě ve vlčnovských búdách)
(převzato ze Slováckých novin č. 30 vydaných dne 25.7.2001, autor Jiří Jilík)
„Den před nedělí Květnou jsem byl ve Vlčnově a navštívil jsem viniční boudu sedláka Ondrúška, dříve boudu jeho praděda Macháče se starým letopočtem, která je stulena pod „starou horou“, a která je nejenom úkrytem, kde se přechovává mohutný dubový lis s letopočtem 1823, ale i předsíní svatyně, odkud se přistupuje k bečce ve druhé jizbě na kantnýři stojící. Z této bečky, z jejích útrob, „to letošní“ koštéřem se čerpá a na „obětním stole“ z desek postranic na lisu spraveném s mlaskáním na jazyku, s očima k trámoví pozdviženýma a s blahořečením „jaký to má lahodný říz“ – do lidských útrob se žlutozelený mok hlt po hltu vpravuje…,,“
Těmito slovy začíná Ferdinand Práger, dnes již téměř zapomenutý uherskobrodský publicista a sběratel, své vypravování o návštěvě vlčnovských búd. Ten půvabný fejeton vyšel v žurnálu Rozkvět před sedmdesáti lety, v roce 1931.
Je červenec 2001. Kráčím prošlapanou, travou prorůstající cestou. Z levé strany svítí bělobou svého šatu vlčnovské búdy. Jako by vyrostly ze zeleného koberce trav, podobně jako trnky za búdami, nebo ořešáky, lemující cestu po mé pravici. Vidět je odtud od búd na dole se vinoucí silnici k Uherskému Brodu i na protilehlé svahy Černé hory. Přemýšlím o tom, jak se to zde od dob Prágerových změnilo. Búdy měly tenkrát doškové střechy a byly bez modrého obrovnání a elektřiny.
A jinak?
S jistým druhem nadsázky by se dalo říci, že v leckteré búdě ještě po vlasteneckých spisovatelích z okruhu Adolfa Hejduka a bohémské družině Úprkově nevychladly židle. V nejedné jsou zachovány starodávné lisy, ten nejstarší dokonce z 18.století. O něco mladší má v búdě Pavel Bravenec, který vinohradům věnuje takřka každou volnou chvíli. Nejen kvůli vínu, ale ještě víc kvůli historii, která ho kdysi omámila stejně, jako to právě réva dovede: vysedává po archivech, opisuje staré listiny a sumíruje historická fakta, aby neupadla v zapomenutí.
„Dal se po Kukulkovi,“ vzpomínají někteří kamarádi již nežijícího učitele, kronikáře obce a předsedu zahrádkářského spolku Josefa Kukulku. Díky těm dvěma se ví o vinohradnictví ve Vlčnově mnoho zajímavého.
První zmínka o búdách, jak uvádí Pavel Bravenec ve své stati Vlčnovské búdy a jejich sklepy, je již roku 1544. Většinou jsou búdy stavby většinou nadzemní, beze sklepů. Tím se zdejší búdy odlišují od vinných sklepů, jak je známe z jižních oblastí Slovácka. Búda má pouze dvě místnosti – v té první se víno lisuje a koštuje, v druhé, zadní, tzv. komůrce, se skladuje. Komůrka je jen třetinoví ve srovnání s presúzem a má jen malé okénko, či je zcela bez oken, aby nedocházelo ke zbytečné cirkulaci teplého vzduchu z venku. Dnes je búd celkem pětatřicet. Vedle několika solitérů schovaných v prostorech Staré hory tvoří v trati Kojiny jeden jediný řádek – dnešní památkovou rezervaci lidové architektury. Za císaře Josefa II. V roce 1785 bylo búd 149, zatímco klasických sklepů pouze sedm.
Pavel Koníček hospodaří ve sklepě po svém otci, který již špatně chodí a cesta do vinohradů jej zmáhá. Stejně jako v Bravencově tak i v Koníčkově búdě to dýchne na člověka minulostí, náchylností lidské povahy k romantismu, přetavenou do idylické polohy. Zdi vedle lisu vévodí prastarý plakát slavného zápasníka Gustava Frištenského v sokolských šortkách a sbicepsy prozrazující nejen sílu, ale i vlastenecké zanícení zápasníkovo. Protiváhou silákovi je barvotisk krajiny, do níž se malíři podařilo vtěsnat největší klenoty naší historie, tedy Hradčany, Karlštejn, Buchlov, Velehrad, Svatý Kopeček a patrně i Babiččino údolí a kdovíco ještě. Do té zaslíbené krajiny svěže kráčí procesí českých a moravských kmenů v národních krojích a s vlajkoslávou, patrně zpívající prosté lidové písně. V zašlých rámech vybledávají staré fotografie z doby slávy klarineťáka Ševce, jak zní přezdívka Pavlova tatíka, z časů, kdy byl hudebním pojmem a kdy mu hold skládali takoví muzikanti, jako byl Gustav Brom. Rustikální charakter búdě dodává všelijaké nářadí a náčiní, používané i nepoužívané, různě pozavěšované na trámech a po zdech: trychtýře, pohárky, stará laterňa, plechová konvička na kávu, vinohradnické nůžky. Stůl, lavice, bečky, vědra,.. Stovky předmětů, které již dosloužily svému původnímu účelu, ale získaly novou funkci- vytvářejí nám iluzivní svět, ve kterém jsme v kontaktu s minulostí, s předky… Zde se po práci totiž rozmlouvá nejen se součastníky, ale i s těmi, kteří nás opustili. Když vinař, po těžké celodenní práci vpodvečer zasedne ke starodávnému stolu a natáhne do džbánku rýnského ryzlinku, nesedí nikdy sám. Může zde v tichu rušeném jen zpěvem ptactva rozmlouvat se svým otcem i dědem, přenést se do chvil svého dětství, kdy ve Staré hoře, Kojinách i Myší hoře prožívali dobrodružství se svými sourozenci a kamarády, vybaví si i starostlivou tvář matčinu…
Nic z toho už tolik, tolik roků není!
A přece je. Tady ano, jen tady ano. Tady jsme aspoň na chvíli zase všichni spolu.
Dnes jsme sem ale nepřišli vzpomínat jen na minulost. Přišli jsme koštovat a besedovat. Než Pavel natáhl v komůrce do džbánku rulandské bílé, objevil se čtvrtý besedník- Pavel Knotek, respektovaný vinař, který obšťastňuje tradiční velikonoční výstavy vín aspoň jedním ne-li dvěma šampiony. Nemá búdu. Pod rodinným domem má sklep. A i když má asi pravdu, že komůrka, ve které teplota klesne málokdy pod patnáct stupňů Celsia, není ideální prostorou pro uchování vína, stejně rád do búdy zajde za svými kamarády pro ten čtvrtý rozměr, který búdy oproti jiným stavbám mají.
O víně ale umí zasvěceně hovořit.
Vlčnovská vína mají výrazné kyseliny a jsou buketní, měla však málo cukru, protože jde o severovýchodní okrajovou oblast. Proto jezdívali již v minulém století výroci vín z jihu, od Mikulova a Břeclavi, kupovat do Vlčnova mošt. Moštem dodávali kyseliny svým vínům, která naopak trpí jejich nedostatkem. Vinohrádek byl nejen zde, ale i v sousedních Veletinách a Havřicích součástí selského hospodářství. Koncem 19.století však přišla pohroma v podobě révokazu. Vinohradnictví ve Veletinách a v Havřicích se z ní již nikdy nevzpamatovalo a fakticky zaniklo. Ve Vlčnově bylo, byť již nikdy ne v původním rozsahu , obnoveno. Stalo se tak na počátku minulého století zásluhou Isidora Lhotského, ředitele hospodářské školy v Uherském Brodě. Ke stále vzrůstající kvalitě zdejších vín přispěla později osvěta šířená místní zahrádkářskou organizací, a v posledních desetiletích výstavy vín, na kterých vinaři mají možnost srovnávat…
Má vůbec nějaký smysl pokračovat v psaní o víně? Víno se musí ochutnat.
Pavel Koníček nalévá do pohárků…
Jakže to napsal v roce 1931 Ferdinand Prager o besedě u strýca Ondrúška?
„…s mlaskáním na jazyku, s očima k trámoví pozdviženýma s blahořečením jaký to má lahodný říz do četných lidských útrob se žlutozelený mok hlt po hltu vpravuje...“
A na dřevěné desce stolu jsem přidali své otisky k otiskům těch, co zde seděli před námi.
Pro ty, kteří jednou tuto búdu podědí, jsme vlastně již dávnou minulostí.
Ale současně budeme vždy s nimi, kdykoliv o to budou stát.
V takovou chvíli stačí dřevo pohladit…
Jiří Jilík - Slovácké noviny 25.7.2001