svatba

Svatba

Obyčejně v pátek jde chlapec, který se chce ženit, se svým kmotrem na námluvy k rodičům svého děvčete. Tyto námluvy se týkají obyčejně jenom věna, nehledě přitom na povahu té neb oné strany. Stává se, že pro nějakou maličkost se námluvy pokazí. Při dobrém ujednání bývá po třetí neděli a to ve středu obyčejně svatba.

Je kolik věcí připravit. Nevěsta nevěděla, že se bude tak skoro vydávat, všechnu výbavu si má chystat. Šije si tedy každý den a to dlouho do noci. Výbava musí býti pořádná, aby ji lidé nepomluvili. To musí nevěsta mít od každé části oděvu několik kusů a každý jinak vyšívaný. Co práce dají jenom takové rukávce. Vyšívání na ně měla již nevěsta přichystané přes zimu. U mužského není ten shon tak velký.

Při poslední ohlášce v neděli, pozve si nevěsta družičky a matka zase kuchařky. To nesmí zapomenout na žádného z rodiny, musí pozvat sousedy vedle i naproti. Však každá kuchařka s tím již počítala a má již připravenou zásobu vajíček, másla, tvarohu, mléka, má již vybranou i tučnou drůbež. S tímto božím darem jde v úterý ráno chystat na svatbu. Kuchařky si musí pospíšit, aby do večera byly se vším hotovy. Jedny - ty zkušenější, chystají svatební koláč. Musejí si dát záležet, dostanou ho potom družičky, každá kousek, tedy aby nepomluvily. Přišel večer, přišli muzikanti odehrát ženichovi i nevěstě vínek. To se hraje polka, pochod, valčík, čardáš. Nevěsta zatím někde v komoře pláče, snad je jí opravdu líto svobody, snad též proto, aby kuchařky nepomluvily, že se nějak moc na tu svatbu těší. Kuchařky zatím pod kolnou a na dvoře tančí, až jím sukně odletují – aby se koláč nepřipálil. Jiné, kterým již nohy do tance nejdou, chystají muzikantům pohoštění, hospodář je poděluje slivovicí.

Zatím ženich se starším družbou již od poledne chodí po vesnici a zve rodinu na svatbu. Družba má pro to sestavené pozvání: „Přátelé milí, nemějte nám za zlé, že jsme do Vašeho příbytku vstoupili. Mladý ženich a mladá nevěsta Vám vzkazují, byste zítřejším dnem jejich hosty byli. Ženichovi k obědu a nevěstě k večeři přišli. Kdyby i Vám taková potřeba jako jím nastala, kdybyste své syny ženili neb dcery vdávali, nebo sami svůj stav manželský proměňovali, že se Vám chtějí odsloužiti, a když ne oni, tedy sám Pán Bůh na místě jejich. Pochválen buď Ježíš Kristus.”

Když všechno pozvou, pak jdou k nevěstě, kde je pro ně přichystaná večeře. Pozdě v noci uléhá se k spánku. Ráno začne ten shon opět. K ženichovi sejdou se všichni pozvaní kamarádi, přijde starší i mladší družba. Všichni v nových košilích, kordulách, nohavicích, všichni veselí. K nevěstě zase družičky, ještě více vyšňořené. Na hlavě věnce, nové rukávce, kordule, fěrtůšek, čižmy, v šátku každá nese voničku, kterou dá svému chlapci. Z kostelní věže zazvonilo. Z dálky zní hudba. To muzikanti hrají u ženicha - loučení. Ženich prosí rodiče o požehnání. Na venkově není zvykem prosívat o požehnání. Chlapci jsou již venku, čekají na ženicha a jeho družby. Posilují se pilně, aby jím v krku nevyschlo a mohli hodně výskat, aby nebylo smutno. Nejprve muzikanti, pak chlapci a naposled ženich se starším i mladším družbou, jde se pro nevěstu. Tam však ticho. Dveře zamčeny, okna zavřena. Marně ženich klepe na dveře. Chce již odejít domů, vtom se ozve za dveřmi jedna z kuchařek a vyptává se ženicha kdo je, co chce. Ženich s družbou odpovídá, vyjednává s obyvateli domu. Kuchařky říkají ženichovi, že zbloudil, že v domě žádná nevěsta není. Když se však ženich nedá odbýt, přesně popíše, jak nevěsta vypadá, teprve ho pustí. Někdy, když ho kuchařky nechtějí dlouho pustit, není-li zadělané okno, vnikne dovnitř oknem. No, nějak se domluvili. Jdou dovnitř, muzikanti hrají loučení, loučení, rodiče udělují snoubencům požehnání. Je při tom přirozeně mnoho pláče. Pláče nevěsta, ženich, rodiče, nejvíce však kuchařky – bože je to dávno co ony takto prosily o požehnání.

Chlapci před domem jsou nějak neklidní a netrpěliví. Družičky nějak dlouho nevycházejí, aby podělily chlapce voničkami. Každý se sice tváří, že nestojí o voničku, přece ale se dívá, zda ta jeho Andulka mu jí donese. Uslyší-li od ní: „Tož na Janku, abys mňa u muziky vytancoval”, srdce mu radostí poskočí. Stane se, že na některého děvčata zapomenou. To je pak Boží dopuštění, co takový chlapec v hospodě provádí. Mládenci musí totiž děvčatům za voničky zaplatit dobrým pitím, sladkostmi, hlavně však tancem po celý den. Nevěsta vyšla z domu uplakaná, ale pěkná. Na hlavě krásný věnec, všechno nové, krásně vyšité, samé pestré a ladné barvy. S ní jdou družičky, i starší i mladší. Průvod se seřadí. Nejprve hudba, pak mládenci se ženichem a pak družičky s nevěstou. Opět mnoho zpěvu, hudby, výskotu. Pan farář již čeká.

Nevěsta se ženichem mají na hlavě každý rozmarýnový malý vínek s bílou stužkou - odznak nevinnosti. Nevěsta jej má připevněn na pořtě, avšak ženichovi dá jej teprve při zdavkách na vlasy starší družba. Starší družba i s družičkou snaží se pak ihned po odříkání formulí po knězi tento vínek uchytit. Když se to podaří družbovi, bude v manželství mladá nevěsta pod pantoflem. Uchytne-li jej však družka, bude pod pantoflem ženich. Po kostelních obřadech jde chasa do hospody k muzice, ženich s nevěstou k jejím rodičům. Odtud ponesou společně snídaní k rodičům ženicha. Nevěsta nese v jedné ruce krásně malovaný ušák s kávou, v druhé misku s koláčem, dnes snad již s dortem. Ženich láhev se sladkou a láhev vína. To na přivítanou. Nevěstu čeká ještě mnoho pláče. Vždyť musí prosit nové rodiče, aby ji přijali za dceru; slibuje lásku, dobrotu. Musí přivítat všechny nové tetičky, strněnky, švagrové, mnoho je při tom objímání, pláče, slibů­. Všechno je udělané, všechno je hotovo. Kuchařky pohodily na síni metlu, nevěsta ji zvedla a uklidila = bude pořádnou hospodyní, podarovala děcka = nebude lakomá, přinesla dobrou kávu a koláč = dobrá kuchařka, nezlobí se pro vtipy = nebude hubatá.

Oběd bude u nevěsty, večeře u ženicha. Stoly jsou připraveny v jizbě pro děvčata a ženy, pod kolnou a na dvoře pro mládence a hospodáře. Jídla a pití do sytosti. Všude panuje smích, veselí a vtip.

Večeře je vlastně z celé svatby nejdůležitější. V jizbě v rohu sedí nevěsta, kolem ní družičky. Před nevěstou velký koláč s rozžatými svíčkami. Starší družka, která stojí v čele stolu, říká u toho koláče pěkné pozvání všem hostům. P. B. J. K. (= Pochválen buď Ježíš Kristus ) „Vítám Vás hosté domácí i přespolní, mládenci a panny a vy tetičky aj kolem stolu družičky, poslyšte maličko, povím vám slovíčko. Tato paní nevěsta šťastný a veselý večír vám vinšuje a za tento dáreček děkuje, který jste jí dali, nedali - než půjčili. Kdyby vám taková potřeba nastala, jako jím nastala, kdyby jste své syny ženili, nebo dcery vdávaly, neb vlastní svůj stav manželský proměňovali, ona se vám chce odměniti, odsloužiti a jestli ona nebude moci, sám Pán Bůh na místě jejím. Muziko vesele”. V síni jsou dva muzikanti, kteří na toto vyzvání zahrají. „Tato paní nevěsta, malá léta sloužila, malý koláč si vysloužila. Kdyby byla věděla, že se bude vydávati, byla by sbírala klásek ke klásku, zrnečko ku zrnečku, až by nasbírala žita měřičku a udělala nám bohatou svatbičku. Ale ona nevěděla, že v neděli odpoledne přišel milý povídati, že se bude vydávati. Hned na jarmark jela, kvítí kupovala, věnce vila ­z rozmarýnu, růží a konvalinu. Kdyby nebyl Kristus Pán ten rozmarýn štěpoval, nebyl by tento mladý ženich s touto nevěstou do stavu manželského vstupoval. Ale, že Kr. P. ten rozmarýn štěpoval, proto ten ženich s tou nevěstou do stavu manželského vstupoval. Starší družbo daj nám P. B. zdraví!“ Připíjí spolu, hledí jeden druhému sklenici vychytnout. „Starší družbo, já vám na zdraví připíjám, abyste se z mého vínku nevysmál. Můj zelený vínek není za trojníček, ani za patáček, ale za červený dukáteček. Můj víneček není ani za sto ani za dvě, abych ho propila na této svatbě. Starší družbo milý, k jakému konci a cíli, my své zelené věnečky máme, ale my vám je zdarma nedáme žádná, i kdyby byla kapsa prázdná. Čtěte sobě písmo svaté, že mnozí všelijaké tresty přetrpěli a přestáli, než naše věnečky dostali. Chcete-li naše věnečky dostat, musíte něco přetrpět a přestát. Synečku milý, červený bílý, vínka zeleného ti nedám, zlata a stříbra nemám. Bílý šátek bych ti dala - sebou sem si ho nevzala, doma jsem ho zapomněla. Dala bych ti ho, nemáš si ho kde schovat. Dal by sis ho do maštale, snědli by ho koně vrané, dal by sis ho do řezanky, odnesly by ho panenky. Ale ty ho musíš mívat na kloboučku, na zlatém špendlíčku, tak jak já ho mívám, dokud u rodičů bývám.“

„Muziko vesele. Přestaň muziko hráti, ať já mohu slovíčko dvě promlůviti. Slovíčko nebo dvě, však to nebude na dlouze. Prober se nevěsto ze zármutku svého, strojí se ti svatba v domě otce tvého. Co vy rodičové myslíte, že tak mladou dceru vdáváte? To není na rok ani na dvě léta, ale do skonání světa. Ženichu milý, pohlédni na zarmoucenou nevěstu, pro tebe pláčou její modré oči, že musí všechny mládence a panny opustiti a s tebou od rodičů jíti, svou panenskou korunu složiti a tobě věrnost a lásku slíbiti. Vzpomínej nevěsto na otcovský ráj, jak slavíček na zelený háj.“

„Muziko vesele. Přestaň muziko hráti, ať já mohu ty naše kuchařky pochváliti, že ony tak pěkný koláč té naší nevěstě uchystaly, staršímu družbovi poděkovati, že nás dobře obsloužil a tento koláč mezi družičky postavil. Rodičům svatby, že nevěstě svatbu vystrojili a nás tak dobře pohostili. Tento dáreček malý, není z bláta upleskaný, ani z kamene ukřesaný, on je z úrody zemské z rosy nebeské, z tichého deštíčka a teplého větříčka, od tatíčka, od maměnky darovaný, a starším družbičkou před tyto poctivé družičky přinesený. Starší družbo … atd.“

„Milí hosti - mládenci a panny a všichni zde shromáždění, ještě musím něco podotknouti. Jestli se někdo na této svatbě nenají, nech počká až na mojí. Moje svatba bude v pondělí, v úterý - po kterési neděli. Moje svatba bude bohatá, zabije se na ní kráva rohatá, slépka drdolatá. Bude na ní málo víc, nebo nic. Kdo chce na mou svatbu jít, musí sebou něco vzít. Čtyři zlaté nebo pět, bude se tam dobře mět; pecen chleba, talířek, vidličku, užičku, nůž a bude to brzo už. Moje svatba bude, až hore dědinou voda půjde. Jsi­-li mládeneček vystup na kopeček, jsi­-li bílý, budeš milý, jsi­-li červený, budeš něčí jiný. Čtyři očka, dvě srdíčka.“

„Starší družbo dej nám P. B. zdraví! Starší družbo milý, proč tak smutný stojíte a nic nemlůvíte - snad po své nejmilejší toužíte. Tento mladý ženich vám velikou službu slibuje, kdyby se vám líbila, že sám pro ní půjde. Aby seděla v křišťálové světnici, na zlaté lavici, měla marcipánový stolíček, na tom stolíčku skleničku a podle ní pečenou rybičku. Když vy si podle ní sednete, já vím, že vy tak smutný nebudete a trochu se rozveselíte.“

„Muziko vesele. Mládenečku milý, každý se vám diví, jak jste přes hory přijeli, koňám šíry potrhali, podkověnky potratili a lůkotě polámali. Tato naše nevěsta vám chce vše vynahraditi. Koňom šíry pokoupiti, koníčky dát okovati a lůkotě do kol vsaditi. A co zbude ještě více, bude naší nevěstě na střevíce. Z ježové kože, pichlavým k noze. Tak to budem spolem dráti, až to bude šupotati.“

„Starší družbo dej nám P. B. zdraví! Páni hosti, poseďte, porozprávějte, z tady odtud neodcházejte. Je tam zima, metelice, nepřeletí tam pták ani křepelice. Staršímu družbovi tam zmrzla žena, ale ona mu nezmrzla, on jí v trůbě upekl, ale mu to neříkejte, on by vám pryč utekl. Starší družbo … atd.“

„Páni hosti, jestli se vám něco nelíbilo, za zlé mě nemějte, neboť já jsem do takových škol nechodila, bych se všemu naučila. Až já budu do takových škol chodit, budu málo nebo nic vědět. Můj koníček vraný, na ostro kovaný - taky někdy klesne a já taková dívčina nejsem, abych na této svatbě vyhověla všem. Tyto měděné dukáty, hrky - ­brky, ať se promění ve stříbrné dukáty. A ty nevěsto drž klín, ať je do roka dcera nebo syn.“

„Starší družbo milý, tu máš groš bílý, za to tvoje věrné obsluhování.”

Pak následuje házení do koláče. První háže ženich do koláče (jest to velký plochý prstenec, velmi krásně zdobený, z dobrého pečiva, uprostřed s dosti velkým otvorem). Na tento koláč se položí květinový věnec, v němž jsou nastavěny hořící svíčky. Celý takto vyzdobený koláč se položí na plechovou, velkou mísu a do otvoru koláče se hází nevěstě peníze, při čemž říká: „Toto Ti dávám pro Boží požehnání, toto, aby jsi řádně plnila co jsi dnes před Pánem Bohem slíbila, toto si půjčuji na cigarety, toto na pivo” atd. Pak následuje celé příbuzenstvo. Mimo peněz dostane nevěsta od příbuzných mnoho nádobí, látek, zkrátka celou výbavu. Stane se, je-li svatba velká, že nevěsta nemusí i 20 roků ničeho kupovat, tak dlouho jí všechno vydrží. Zvláště šaty, poněvadž ty jsou stále stejné v módě. Když byl tento obřad vykonán, nosí mladší družba družičkám výslužky. Již z daleka je ho slyšet vyvolávat.

„Jedu, jedu, mám kobylenku hnědů. Havránku, havránku, ustup na stránku, ustup níže, ať já mohu k té panence blíže. Ona sedí na lavici, jako uděšené zvíře, čekající na frajíře. Která nemá pěti šesti, počítá si za veliké neštěstí. Ty, Mařenko Mošťkova, stavěj se vesele, česť a sláva se ti děje. Já tě nechci zarmoutiti, ale švarným šohajíčkem potěšiti. Ten tvůj milý, Jenda Mikulcůj ti vzkazuje, že tě věrně miluje. Kdyby on tě nemiloval, ani by ti nevzkazoval, že pro tebe dojede, čtyřma koňma vranýma, v hrázi neb na vrbě uřezanýma, v hrázi neb na vrbě uřezanýma a pátým kočím, že jeho srdenko za tebou až na pec vyskočí. Co mu vzkážeš?”

Každá družka vzkazuje něco jiného. Např.: „Vzkazuju mu přes schody, že ještě chodím do školy. Vzkazuju mu přes hájíček, v tom hájíčku je rybníček, v tom rybníčku jsou rybičky, až ty rybičky dorostou, teprve budu jeho nevěstou. Vzkazuju mu přes lístek jetele, abychom zůstali jen věrní přátelé.” Těchto říkání je velice mnoho. K tomuto výkonu má družba skrojek chleba, v němž má připevněnou kytku z umělých květin. Do tohoto chleba pak každá družka, když vzkazuje chlapci, napíchá několik korun podle toho, jak ten vzkaz je jí po chuti.

Pak teprve je večeře. Nevěsta zatím zmizela, to ji čepí za ženu. Zavazují jí šátek za ženu, na znamení, že již není dívkou, ale ženou. Kuchařky se zamknou s nevěstou obyčejně do komory, a zde jí „čepí”. V této komoře jsou velice dlouho a ženich si musí nevěstu ještě jednou kupovat, totiž spíše ji uloupit. Nabere si s družbou do pytle starých roztřískaných hrnců, přijde ke komoře a žádá, aby mu nevěstu vydaly. Kuchařky však chtějí velké výkupné. Ženich třepe pytlem, ve kterém střepy velice řinčí a hrncují, aby kuchařkám ukázal, kolik má peněz. To se domlouvají dlouho přes zamknuté dvéře, nakonec však ženich, kterému se již nechce vyjednávat, s pomocí družbovou vypáčí dvéře a nevěstu uchytí. Muzikanti pak zahrají nějakou skočnou, a ženich s nevěstou si na dvoře zatančí. Pak všichni ještě jdou do hostince k muzice, tancovat.