Budoucí vlčnovský král Šimon Pešl: trochu jsem počítal, že pro mne přijdou

Na terase ve dvoře svých rodičů, kam za ním čtrnáct šohajů ročníku 1998 přišlo, poprvé oficiálně prohlásil, že se vlčnovským panovníkem stát chce. U Pešlů přitom ale vůbec nepůjde o královskou premiéru. Tu si před šesti lety odbyl Šimonův bratr Adam, který v pátek slavil s kamarády svou čerstvě nabytou plnoletost.

Je krátce po osmnácté, začíná se šeřit a skupinka nastávajících legrútú, postávající v zahradě u Pešlů kolem táboráku, se po krátkém potřepání rukou Adamovi k jeho osmnáctým narozeninám, začíná přesouvat do dvora na terasu, kde už Šimonův otec Mirek nachystal k zahnání žízně sadu lahví burčáku. „Chodíme, chodíme hore po dědině, nejednej maměnce céru obudíme" nese se z mladických hrdel vlčnovskými zahradami k nedalekým búdám. Hochy doprovázejí staří pardáli Miroslav Knotek a Jiří Kunčar s harmonikou v ruce. Každoročně totiž mají na starost přípravu předlegrútské partyje, a tak nesmějí chybět ani u rituálu, jakým je žádání o roli budoucího krála.

„Už před lety říkali, že si pro Šimona přijdou, aby se stal králem, a už je to tady," šeptá mi se slzou v oku Šimonova maminka Olga. Hoši se mezitím usazují na terase. Místo berou, jak je po ruce. Někteří si sedají za stůl, jiní postávají, další vylézají na opřený žebřík. Já s diktafonem na stole a foťákem v ruce jsem možná nervóznější než oni, nikdy jsem se totiž podobného obřadu neúčastnil, vzápětí si však uvědomuji, že oni jsou na tom úplně stejně, také jsou u něčeho podobného poprvé. I když, drobný rozdíl tam je. Kluci jsou aktéři a já jen obyčejný přihlížející.

„Kolik vás tu je chlapi," ptá se Šimonův otec Mirek, zatímco drží synka kolem ramenou. „Přišlo nás čtrnáct z patnácti," hrdě mu odpovídá několik hlasů. „To je slušné, doufám, že vám ta účast vydrží," pochvaluje Mirek budoucí královskou družinu. A zatímco se v dálce varovně blýská a olověné mraky zatahují oblohu nad našimi hlavami, ozve se z hloučku dlouho očekávaná otázka. „Tož co Šímo, chtěl bys být naším králem?" Páťák Šimon se ošívá, a jakoby na chvíli ztrácí hlas. „No, tak trochu váhám." (výbuch smíchu)

„A rodiče by chtěli?" letí záchranný dotaz k Olze a Mirkovi.

„Já už jsem se vyjádřil spíš, jestli se to bere za souhlas. Druhá půlka starostí ale padne na mamku, tak ať se vyjádří také," usmívá se Mirek na Olgu, která však stále jakoby na oko váhavě mlčí.

„Když byl váš Adam králem, tak jsme se malého Šimona tehdy ptali, jestli by aj on jednou za krála šel, a později na vystoupení v Kunovicích jsme se ho ptali zas, stejně tak, jak aj na letošním krojovém plese," snaží se další z legrútského hloučku připomínkou dlouhodobého zájmu o Šimonovo kralování zviklat nerozhodnost Olgy. Nečekané napětí se pokouší odlehčit také její manžel. „Nevím, jestli je to náhoda, ale když byl Adam králem, tak jsme měli, jako letos, velikou úrodu trnek. Určitě to do sebe zapadá." (smích) Znenadání Olga protrhne svoji nemluvnost. „No ale já jsem slyšela, že zájemců o krála je víc." Proti tomu se bleskově ohradí hned několik legrútú. „To není pravda, to jsou jen fámy."

„Tak mi řekněte, proč právě náš Šimon," chce Olga slyšet argumenty omladiny.

„A proč ne, je šikovný," ozývá se z hloučku hlas a další hned připojuje otázku. „Už jsi jezdil na koni Šimi?"

„Ano na tom Adamovém, když byl králem, aj v tomto roce, když byl legrůtem," odpovídá Šimon. „No ale, už asi nebudeš, Šimi, když mamka nechce," dere se jízlivá poznámka z dalšího legrútského hrdla.

„Ale ona ještě nic neřekla," brání se Šimon.

„Zatím mě kluci nepřesvědčili," poznamenává Olga.

To už ale Šimon nevydrží a vykřikne: „Ty to schválně prodlužuješ, mami, co?" Načež celá terasa propukne v hurónský smích.

„Tak si teda vezmem týden na rozmyšlenou, jak u Adama," popichuje Mirek Olgu. V hloučku kluků to zahučí, jak v piliňáku. „Věříme, že se to rozhodne během dneška. O Šimona budeme bojovat. Takového krála, jak je on, přece musí chtět každý," překřikují se legrúti jeden přes druhého ve snaze zlomit poslední zbytky obstrukcí Šimonovy maminky, která se evidentně rozhodla nevěnovat hochům nic zadarmo.

„Nebudeš se Šimi stydět na tom jevišti při krojovém plese," popichuje Mirek. Šimon se ale statečně brání.

„Nebudu. Ani v Kunovicích jsem se nebál."

Olga kontruje. „Budeme ti muset pořídit kroj."

Legrúti se však nevzdávají a hážou do placu další výzvu. „Už tu mamku popros, Šímo a ukecaj ju."

Maminka budoucího krále se poté vzdává dalších licitací a na rovinu se dotazuje. „Dobrá tedy, a pomůžete nám kluci?"

„Určitě," zní sborově.

„Mami, prosím," škemrá Šimon.

„Jak hodně o to stojíš, Šímo? Víš, co to obnáší? Přiznáš čeho ses nejvíc bál," otevírá Olga nečekaně utajenou Šimonovu třináctou komnatu.

„Vím," přiznává Šimon rezignovaně a dodává.

„Já se budu snažit tu růžu udržet v puse."

„Zvládneš celý den nemluvit?" nenechá se Olga uchlácholit.

„To snad ano, ale udržet růžu celý den bude těžší," naznačuje Šimon.

„Dokázali to druzí, aj tvůj brácha, tak to dokážeš aj ty. To natrénuješ," hecují legrúti se smíchem malého páťáka.

„Tak teda mami, dovolíš mi to," je na kolenou budoucí král.

„Dobrá, když o to tolik stojíš a tady kluci to také myslí vážně, souhlasím i já," rozhoduje se Olga ukončit rozpravu a přítomné už dál neškádlit.

Nadšený potlesk legrútú doplňuje harmonikář Jiří Kunčar a tóny jeho heligóny umocňují hoši téměř dospěláckým zpěvem. „Sú rodiče, synka měli, na vojnu ho dostat moseli, jeho mamka plakala, že ho ťažko chovala." Desítky rukou vzápětí berou desetiletého Šimona pod pažemi a vsazují si ho na ramena. Začíná sice pršet, ale padající dešťové kapky přesto nedokážou píseň přerušit. Symbolický kruh se uzavřel. Vlčnov bude mít svého dalšího krále. Tradice pokračuje tak, jak zní odvěký chorál v srdci nejednoho Moravana: „Dědictví otců, zachovej nám Pane…"

Zdroj: http://slovacky.denik.cz/tydenik_slovacko/uz-pred-lety-rikali-ze-si-pro-simona-prijdou-aby-se-stal-kralem-30150924.html