Obec Vlčnov
rozšířené vyhledávání
rozšířené vyhledávání

život na vesnici

Život na vesnici

V rodině.

Vlčnov neměl v minulých staletích žádných větších styků se světem a skoro ani se svým okolím. Dělnictva průmyslového nebylo, přestěhování za existencí jinam se neznalo. Kroj jedinečný, lišící se od ostatních v kraji, stejně jako jména rodová odlišná jsou toho dokladem. I ohnivý temperament Vlčnovjanů byl pověstný. Vždy početná dědina sobě stačila. Ani mužové žen z cizích vesnic si nepřiváděli a jinam se nepřižeňovali. Proto celé rody jsou spříbuzněny, pošvagrovány a pokmotrovány. Vědomí rodových svazků řídilo jednání a chováni lidí, jež se projevovalo navenek při různých příležitostech (volbách) a přes změněný stav jeví se dodnes mezi mládeží zvláště u muzik.

Dnes, kdy do světa odchází větší počet obyvatel, nastává i větší míšení. Děvčata odcházející do světa za prací seznamují se i s jinými muži, vdávajíce se za ně a často s mužem vrací se do svého rodiště. Tak v poslední době vyskytují se nová jména rodů.

Hlavou v rodině je otec ­hospodář. Řídí práci na poli, obstarává větší nákupy v hospodářství, prodává, pronajímá pole, uzavírá smlouvy a podobné. Někdy, i když již sám nemohl pracovat, přece majetek dětem neodevzdal, jenom aby si udržel svrchovanost v rodině. Toto mělo svoje výhody i nevýhody podle toho, jak byl otec založený, byl-li mírný, štědrý, či příliš přísný či lakomý. Otcovo přání či rozkaz bývalo dětmi respektováno a neposlechnutí znamenalo někdy i vydědění dcery či syna.

Matka. Hospodyně má na starosti domácnost a děti, v době pilných prací vypomáhá i při hrubých polních pracích. Žena nezúčastnila se s mužem života mimo domácnost. Nechodila do společnosti mužů do hostinců, na schůze. Byla však zachráncem rodiny ve velké většině tam, kde muž přestal se rodině věnovat a oddal se alkoholu. Tu nastavovala zdraví a majetek svůj díl úzkostlivě střežila pro děti. Byly to matky mučednice v době, kdy na našem venkově muži dosti pili a majetky se prodávaly. Dnes poměry se mění. Žena dnes není již tolik odstrkována (také její rozhled je větší). Mladí muži béřou sebou ženu do divadel i na přednášky. Svým hlasovacím právem dostávají se pomalu i do života politického. Života organizačního zúčastňují se ve spolcích.

Služebnictvo.

V bezdětných nebo zámožnějších selských rodinách pomáhají služební, pacholek a dívka. Služební patří jako děti k rodině. Při jídle sedí s domácími za jedním, spávají v kuchyni. Hospodáře oslovují „ujče", hospodyni „tetko", dětem tykají. Hospodář je oslovuje křestním jménem a tyká jim. Na Štěpána odchází pacholek s koláčem ze služby, na Nový rok se vrací; dívka pak na Nový rok odchází a na Tři krále se vrací, ovšem když slouží dále na starém místě. Pobyt doma je druhem dovolené. Mimo služebné mívají větší hospodáři obyčejně rok co rok tytéž nádeníky (na okopávky, žně, vybírání zemáků a řepy) buďto za peníze nebo na oddělávky. Nádeníkům koňmi poořou, zkrátka potahem obdělají jejich menší hospodářství.

Dědictví.

Dříve dostával zpravidla majetek nejstarší a splácel menší podíly mladším sourozencům. Majetek nemovitý zůstával tak v celistvosti, na druhé straně vznikalo podružnictví, nebo “hofferství". Dnes dělí se majetek všem dětem, dělí se půda někdy i stavení, ač ve většině případech staví se obytná stavení nová.

Výminek.

Když staří rodiče odstupují majetek dětem, ponechávají si část polí s ujednáním, že děti jím je budou obhospodařovat, nebo si vymiňují určité dávky v naturáliích, bývání společné a. t. p. Výminek bývá příčinou mnohých sporů v rodinách, zvláště není-li přesně právně stanoven. Dnes pamatují lidi, aby mohli samostatně ve stáří bydlet a pak při stavbách nových na tuto okolnost pamatují.

Družstevnictví.

Mlékárna. R. 1901 zřízeno přičiněním ředitele zimní hospodářské školy v Uh. Brodě Lhotskýho mlekářské družstvo. První mlékárna byla v čís. 136. Na valné hromadě družstva r. 1903 usneseno stavět mlékárnu. Téhož roku vystavěna naproti spolku „Rolník” „Rolnická mlékárna”. Celkový obnos na stavbu byl 20.000 K. Členský podíl by 20 K. Dnes se již noví členové nepřijímají. V roce 1929 byly do mlékárny zakoupeny nejmodernější stroje. Stalo se tak péčí p. J. Plesla, ředitele mlékárny. Ročně se asi zpracovalo 790.000 l mléka. Na 1 kg másla spotřebují 23 l mléka. Máslo zasílá se Ústředí obchod. společ. mlékař. družstev v Praze. Mimo máslo vyrábí se i sezónní sýry, romadour, cihelkový, trapist, liptavský a pivní. Sýry se nevyváží, spotřebují se v obci. Před válkou byly 2 mlékárny soukromé, které však zanikly.

Příbytek.

Rolníci nevěnovali svému příbytku mnoho péče. Velkou část roku stráví venku pod širým nebem, takže vlastní obydlí bylo jim místem, kde se skryli před nepohodou a před zimou. Největší péče se věnovala tomu, aby v obytné místnosti bylo teplo. Přes celé léto mužská chasa spávala venku, v zimě se nečetlo ani nepsalo, nebylo třeba prostory ani světla. Stará stavení nesou ve své stavbě znak co nejmenší prostory, aby se dala snadno zahřát.

U bývalé chalupy největší část zaujímala střecha dochová, pod ní stěny byly jako přikrčeny, okna (dvě) jako by otvor pro ně rukou vymáčkl. Na pohled byla chaloupka jako z marcipánu, obílená s modrou podrovnávkou, u oken červeně ozdobené rohy. Její tělo však bylo slabé, tlučenice, válec bláta napěchované mezi trámci.

Síň. Z ulice vešlo se do síně (kuchyně). V ní bylo i ve dne šero. Nejdůležitější místo tam bylo ohniště, nad ním byl otevřený komín. Ohniště, místo kde hoříval oheň, na něm stály očazené hrnce, třínožka (trajfůz, železný rendlík a pod. kuchyňské nádoby). Dva otvory vedly od ohniště - do peci a do kamen, oboje umístěny v jizbě. V zimě se topilo v kamnech, do nichž se přikládalo ze síně, v kamnech se vařilo v železných hrncích, které se tam zasunovaly železnými vidlicemi (roháči). Vidlice, jakož i lopata na sázení chleba, když se peklo v peci, dále ohřeblo stávaly rovněž u ohniště. Ohniště bylo odděleno od ostatní síně přepážkou s malým okénkem „okýškem”. Ze síně vedly dveře do komory na dvůr a do jizby. V síni bylo zima i když hořelo na ohništi, poněvadž teplo unikalo komínem, také pěchovaná zem byla po celý rok v nohy studila. V jizbě největší část prostory za-ujímala pec s velkými kachlovými kamny. Na peci spávala děcka 2, 3 až 4. Kolem kamen byla dlouhá truhla (žigla). Naproti kamen z druhé strany dveří (ze síně) byla pohrádka (postel), v rohu pak stůl, kolem něho lavice. Druhá pohrádka byla umístěna mezi pecí a protější stěnou. Dvě malá okna vedla do ulice, jedno malinké do dvora. Nezbytným nábytkem byla malovaná truhla pro šaty a různé cenné potřeby. Strop (tla) byl s trámů „roštů”, na nich byly položeny knížky a zase nejrůznější potřeby. Desky pak dělily jizbu od hůry. Na hůře (půdě) byl na deskách maz hliněný. V jizbě byla zem, kterou hospodyně čas od času škrobila (natírala blátem a posypala plevami). Shromáždila-li se v jizbě četnější rodina, místa pochybylo. Za stolem sedávalo se jenom při jídle. Po jídle děcka šla na pec, dospělí poseděli kolem stolu nebo u kamen. Přišla-li beseda seděli domácí i na pohrádce. Sešlo-li se více mužů kuřáků nebyla za chvíli vidět, lampa začala pomrkávat, tu se na chvíli otevřeli dvéře (ne na dlouho, aby teplo neuteklo). Někdy, byla-li kamna špatně vymazána, kouřila až oči slzely, jindy zápach šířil se z mokrých oděvů a zvláště kožichů, které se věšely na bydla ke kamnům, a což když ještě ke konci zimy nasadili husu na vejce a pro chladno dali jí i s násadou ve velkém koši pod pohrádku do jizby, tu bývalo v příbytku k zalknutí. Za dlouhých zimních večerů se v malinkých jizbách předlo i drhlo peří. Větrání bylo jenom ze dveří, poněvadž za okny býval sníh, aby netáhlo.

V příbytcích bylo nezdravo, poněvadž na malém prostoře tísnila se i početná rodina. Děti spávaly s rodiči i tím způsobem, že tam kde jedny měly nohy, druhé měly hlavy. Dospělí spávali na lavkách, přikrytí kožichy a podobně. Nakažlivých nemocí bývalo mnoho a úmrtí daleko více než dnes. Tak trávila se v jizbě zima. Jaro znamenalo opuštění jizby a pobyt v ní co nejskrovnější.

Koncem století 18. úřady naléhají, aby kvůli bezpečnosti stavěno bylo z kamene. Stavební řády z prvé polovice 19. století předpisují již výšku stropů, velikost oken a dveří, aby mohlo do světnice světlo a vzduch. Tak zvolna ubývalo nakažlivých nemocí a zlepšilo se celkové zdraví obyvatel. Zlepšení topení po zavedení roštu vydalo více tepla a nepotřebovalo se tolik paliva.

Příbytky dnešní ve většině případech vypadají docela jinak než před 50ti lety. Sednice mají stropy (štukátory) vyšší, okénka se zvětšila, aby mohlo jimi sluníčko a vzduch nejenom v létě, ale i v zimě (dnešní hospodář dopřává volnosti i dobytku místa). Tam, kde dříve krčily se pod dochem chaloupky, červenají se střechy nových prostranných stavení selských.

Kroj.

Na Slovácku má skoro každá obec svůj vlastní kroj. V některých obcích jest to málo odlišné. Vlčnov, ten má samojediný kroj na celém Slovácku, vynikající svou barvitostí.

Kroj mužský. Muži zpravidla za dřívějších časů vlasy střihali dohola, nebo nechávali nad čelem něco větší, čemuž říkali „ofina” nebo „kštice”. Vousy holili. Klobouky nosí kulaté, bez jakékoliv stříšky, na vrchu přišitý hedbáv, nebo červený kamrhol. Od Vlčnovského klobouku byly vzaty vzory pro sokolské čepice. V zimě se nosí beranice. Košile dříve byly konopné z domácího plátna, málo vyšívané, obyčejně jen nějakými řetízky. Později vyměnilo se za domácí konopné plátno, tenké plátno „brněnské”. Vyšívání postupně přibývalo. Košile tenké mají vyšívané náramky, ňadra a obojek. Vyšívání jest mnoho druhů: „Haluz, kule, krahulce, hodiny, věnečky, husy, pávy, dubový list” a ještě mnoho jiných. V létě se nosívali i tenké široké kalhoty plátěné zvané „pltě”. Do kostela na neděli byly černé soukenné nohavice, vyšívané modrými stuhami v pěkné ornamenty. Na košili se oblékala kordula s červenýma kytama, vyšívaná vzadu třemi ornamenty zvanými „pávy” uprostřed s červeným srdcem. Pod každým jest červená kyta z hedvábí. Za obuv sloužily vysoké boty zvané „čižmy” s vysokýma kranflekama navrchu lemované modrou šňůrkou, vpředu modrá růže, uprostřed červená. Dneska se nosí vysoké boty vrapovice, nebo střevíce s vysokýma koženýma kamašama. Při špatném počasí v létě nosí přes všechno přehozenou halenu z bílé huně, v zimě kožichy. Dneska již kožuchů pomalu ubývá pro jejich vysokou cenu. Před válkou stal kožuch až 30 zl., po válce až 1000 Kč. Svobodní dříve nosívali krátké kožůšky. Vzniknutím průmyslového dělnictva u nás mizí i kroj, který se nahrazuje šatem městským.

Kroj ženský jest daleko nákladnější než kroj mužský. Ženy povšechně si nechávají vlasy dlouhé, které si češou v jeden cop zvaný „lelík” s cestičkou uprostřed hlavy. Vdané se splétají na dva copy. Leč i toto dneska mizí. Na hlavě nosí velké šátky, děvčata zavázané jednoduše pod bradu, vdané vkusně vázané na obálenici. Tímto vázáním šátků dosti trpí, poněvadž jest hlava hodně utažena. Starší ženské nosívaly i na jiný způsob šátek vázaný na „báleš”. Toto nosí jenom v neděli, ve všední dny nosí všechny lehké obyčejné šátky. Tak jako u mužských i u ženských dříve bývala košile z hrubého domácího plátna konopného, které bylo nahrazeno plátnem tenkým, továrním. Sukně bývají různobarevné, na které se zpředu připasuje fěrtůšek a dozadu šorec, který jest hustě vrapován a u vrchu vyšit pěknými ornamenty, zvanými „formy”. Fěrtůšky bývají kolika druhů, na neděli štofové, na všední den barevné, plátěné. Rukávce jsou vyšívané, náramky, kudrle a úpěstě. Oproti mužskému vyšívání, které jest černé, vyplňované bílým, jest ono vyplňováno červeným hedvábem. Rukávce mají rukávy jemně navrapované, vytáhnuté nad lokty uvázané pentlemi, tak že rukáv, jest pak vydutý. Na rukávce se obléká kordula s černého sukna vyšívaná jako kordula mužská - jenomže červeně, s červenými kytami. Na nohou nosí obuty „čižmy” sahající až po kolena. Jsou z černé kůže, po boku se žlutými pásky, na nártě vrapované, na opatku zdobené malými žlutými hřebíčky.
 

Zpravodaj

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Mobilní aplikace

v obraze

google-play-downloadapp-store-download