Za jízdu králů vděčíme nejen našim předkům
Za jízdu králů vděčíme nejen našim předkům
Nejen o jízdě králů je rozhovor, který vyšel v čísle 1/2012 pololetního časopisu Bílé ? Biele Karpaty. Starosta obce Jan Pijáček je podrobně zpovídán zvídavým redaktorem a čtenářům prozrazuje i něco ze života obce a dokonce si nechá nahlédnout do svého soukromí.
Odkaz na webové stránky: www.bilekarpaty.cz/csop.
Na konci roku 2011 se náš kraj dostal do médií díky zprávě, že slovácká jízda králů byla zapsána do světového seznamu kulturního dědictví UNESCO. Na začátku cesty k tomuto uznání stál současný starosta obce Vlčnov Jan Pijáček (*1958), rodák z Ostrožské Nové Vsi. Později se s manželkou odstěhoval do Vlčnova, kde se v roce 1990 stal místostarostou. V roce 1998 byl zvolen starostou, kterým je dodnes. Je členem České národní komise UNESCO.
Světovému uznání jízdy králů jistě předcházelo hodně práce. Kdy a jak to vše začalo?
Moje první pocity, že jízda králů patří do takového prestižního světového seznamu, kde jsou opravdu ty nejvýznamnější nehmotné statky kultury, jsou už více než 10 let staré. V minulosti byly tendence udělat z jízdy králů mezinárodní festival, ale postupně se podařilo tyto názory potlačit. Naším záměrem bylo na úrovni komunity zachovat poslední zbytky archaických prvků, jak po stránce vizuálního vnímání, ale i sluchového - vyvolávky, klapot koň-ských kopyt a zvonečky, které dohromady v lidech vyvolávají nepopsatelný pocit. Je to takové neviditelné sdělení, které odborníci z UNESCO na tomto obřadu hodnotili jako to nejcennější. Práce na přípravě nominační dokumentace byla zahájena zhruba před šesti lety. Nejprve se k tomu musel zpracovat obsáhlý materiál, což dostal na starost Národní ústav lidové kultury ve Strážnici. Ten ve spolupráci se Slováckým muzeem v Uherském Hradišti vypracoval velmi podrobnou dokumentaci všech aspektů čtyř jízd králů, které se dnes ještě s určitou pravidelností konají - ve Vlčnově, Hluku, Kunovicích a Skoronicích. Ta se pak ještě musela přeložit do angličtiny a francouzštiny, a až potom byla předána na centrálu Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) v Paříži.
A ta se pak schválila na Bali?
Ne, dokumentace nejprve prošla prvním čtením. Pak UNESCO rozeslalo podklady odborníkům v oblasti etnografie a historie - představitelům významných světových univerzit. Ti k tomu zaujali nějaké stanovisko, se kterým jeli na společné jednání, kde už šlo o otázku ano nebo ne. A tento výbor musí zaujmout jednomyslné stanovisko. V našem případě, jak jsem slyšel od naší paní velvyslankyně v UNESCO, to šlo hladce. Nikdo neměl žádné připomínky a tak předsedající klepl kladívkem a bylo to tam. U našich zástupců to vyvolalo takové nadšení, že vyskočili ze židlí a objímali se. Přidali se ještě Chorvati, a tak jednání muselo být na chvíli přerušeno. A rád ještě uvádím, že Česká republika byla pochválena za to, že jsme ze všech návrhů měli jednu z nejlépe zpracovaných dokumentací.
Kdy jste se dozvěděl, že jízda králů byla do seznamu světového nehmotného kulturního dědictví zařazena?
Byla to první adventní neděle (tak trochu symbolicky, když víte, co je to advent - příchod) v loňském roce. Ve 4 hodiny ráno mi došla SMS z indonéského ostrova Báli, že návrh byl schválen přesně ve 12 hodin, kdy předsedající schvalovací proces odklepl. Asi budete chtít vědět, co jsem potom dělal. No, nenarazili jsme bečku vína, neotevřeli jsme starou slivovici. A ani jsme tu neměli ohňostroj či nevázané veselí na návsi. Uvařil jsem si to ráno kafé a poté jsem se šel projít do středu dědiny, sám. A první kroky mne hned vedly na hřbitov, kde jsem se pomodlil za všecky generace, které tam leží. Protože oni byli ti, kteří jízdu králů přenesli přes hlubinu času do dnešních dnů, a my se tím můžeme těšit. V podstatě jde o tak krásnou a vzácnou věc, že i k tomu zápisu se musíme chovat s velkou pokorou.
Jaké má jízda králů vlastně kořeny?
Skutečné kořeny sahají do před-křesťanského období naší země - až do období starých Keltů. Jízda králů je totiž iniciační obřad: kluci jedou jízdu králů v roce, kdy dovršují plnoletost, takže pomyslně vstupují do světa mužů. A obřad i v minulosti kopíroval plnoletost. Dnes je to 18 let, jednu dobu to bylo 21, dokonce i 23 let. Ostatně zúčastnit se jízdy králů jako návštěvník je něco jiného než jako rodina. Když jel můj nejstarší syn jízdu králů, tak nasedal na koně u svého rodinného domu jako chlapec a když objel celou dědinu a vrátil se zpátky, tak z koně sesedl muž. Rodina z toho byla plná emocí. Ale viděl jsem jednou i mladý pár, kolem nichž jízda králů projela, a oni plakali. Tak jsem se ptal: ?Prosím vás, proč pláčete?" A oni řekli: ?To jsme ještě nezažili - všude jsme byli a ledacos jsme viděli na folklorních festivalech, na přehlídkách, ale to se nám ještě nestalo - nevíme, proč vlastně pláčeme." Jízda králů vzbuzuje emoce, protože si lidé uvědomují, že máme někde své kořeny, máme nějakou vlastní identitu, máme nějaký odkaz předků a máme tu čest ho předávat další generaci. A jako tatínek, který provázel svého syna z rodinného domu, mohu říct, že to je skutečně obrovská čest pro rodinu, když může vtom obřadu pokračovat.
Kromě úspěšného vyzdvihnutí jízdy králů na světovou úroveň také aktivně budujete a vylepšujete obec jako celek. Myslíte, že Vlčnovjané jsou spokojení s tím, jak obecní úřad funguje a co pro obec dělá?
Jak kdo. Asi není místo v České republice ani na světě, kde by byli spokojeni úplně všichni. Ale když potkám paní, dědáčka nebo stařenku, a spontánně řeknou: ?Víte, mně se tady ve Vlčnově fakt teď tak dobře žije", tak to člověka potěší. A lze to i podložit fakty. Vlčnov není jen jízda králů. Funguje tady třeba 25 místních spolků - přitom máme málo přes 3000 obyvatel. Někdy jim samospráva pomáhá, ale všechny vznikly na základě lidí, kteří se rozhodli dát dohromady pro nějakou věc. Na středně velkou obec tu máme poměrně hodně služeb - dva zubaře, dva obvodní lékaře, dětského lékaře, lékárnu, Charitní dům, základní a mateřskou školu, turistické informační centrum, tři velké a pět malých dětských hřišť. Na každém hřišti najdou děti jiné herní prvky. Ve Vlčnově funguje Klub sportu a kultury, který zdarma užívají všechny místní spolky a několik let pro návštěvníky Vlčnova poskytuje servis turistické informační služby.
Takže... Vlčnov je dokonalá obec a vy se už můžete vrátit ke svému původnímu povolání - stolaření! Nebo máte ještě nějaké ideály, plány realizovat něco, na co dosud nebyly peníze?
No, když jsem přišel na obec, tak jsem si některé věci vysnil. To bylo v rovině zbožných přání - co by se mohlo udělat a spravit. Musím si přiz nat, že jsem si skoro všechna přání už splnil. Jedno z velkých a téměř posledních byl tedy zápis jízdy králů na seznam UNESCO. Když jsem si ve Vlčnově postavil dům a vyšel na zahradu, od podzimu do jara jsem cítil jenom síru. V 90. roce jsme začali tento problém řešit a zahájili jsme jednáni s plynárnami. Někteří lidé si klepali na čelo a říkali, že jsme se zbláznili, protože na to nebudou peníze. Během necelého roku jsme plynofikovali celou obec, připojilo se 700 rodinných domů. Další velký sen vznikl víceméně z mých osobních zkušeností. Pamatuji si, jak syn přišel domů s jednou nohou ušpiněnou černým smradlavým bahnem - nezvládl pře-skočit potok. A tak se zrodil další sen, aby se do toho mrtvého potoka jednou vrátily ryby. A už tu jsou. Postavili jsme za 50 milionů čističku a dnes u Vlčnovského potoka hnízdí divoké kačeny a do tůňek se pomalu vrací plevelné ryby. Jedno z drobných přání, které se mi splnilo, je i muzeum černých pálenic. Za-stupitele jsme přesvědčili o smyslu takového muzea. Je důležité, abychom dalším generacím ukázali, že naší lidé v minulosti sice žili ve velmi prostém prostředí, ale měli plnohodnotný život - přestože neměli splachovací záchod a netekla jim teplá voda. To je teď vidět v památkově chráněném objektu č. p. 65. S podobným záměrem jsme si v památkové rezervaci pořídili a opravili jednu budu. Ty búdy jsou hliněné vinohradnické stavby, které jsou až 180 let staré. Jedna z nich je teď obecní. Obec ji však pro vlastní potřebu využívá jen na Jízdu králů a jinak slouží především Vlčnovjanům, kteří mají vzácnou návštěvu nebo chtějí něco oslavit v příjemném prostředí vesnické památkové rezervace. Velký zájem mají i mladí lidé, kteří tam slaví konec roku, pomaturitní oslavy nebo narozeniny a si tak nenásilně vytváří vztah k lidové architektuře.
Jan W. Jongepier
