Jak jsem viděl Jízdu králů ve Vlčnově 2007

(Příběh 50 fotek...)

Hezký den,

moc se omlouvám za pozdější reakci. Děkuji Vám za Váš mejlík, jsem rád, že má snaha snad nebyla úplně marná. Samozřejmě máte mé svolení k publikaci, jen Vás poprosím, aby tam byl odkaz na www.SLOVACKO.org, mé jméno důležité není. Ještě Vás poprosím o jazykovou korekturu, přece jen jsem to psal pro okruh svých čtenářů, kde tolik nehledím na překlepy a chybičky, za nejpodstatnější považuji, co chci sdělit...

O celém textu, každé větě, stejně jako i fotkách a vůbec Jízdě králů by šlo dlouho a předlouho diskutovat, v původním výběru jsem měl kolem sto fotek, ale už i tak mi docházely síly, abych celé téma dokončil. I tak ale na tradici Jízdy králů často myslím a budu se k ní určitě zase brzy vracet...

Pozdravujte pana starostu, ať se Vám daří, ať se daří Vlčnovu při udržování tradic - a především, aby tyto tradice a vůbec lidové umění žilo v samotných rodinách. To je to nejdůležitější a nejtěžší...

Radek Bartoníček

Průvodní slovo k jednotlivým fotografiím

Jak začít vyprávět letošní příběh Jízdy králů ve Vlčnově? Určitě by šlo zvolit stovky začátků i pokračování, já jsem se rozhodl pro ten, který vám nabízím. Jízda králů je jistě pro některé jen jednou z mnoha a mnoha akcí, které jsou na Slovácku k vidění. V něčem je ale přece jen tato akce mimořádná. Na rozdíl od naprosté většiny ostatních je totiž tradicí, která se táhne kolem dvou stovky let! Je to tradice, která tady byla před námi a zřejmě tady bude i po nás - a bez nás. A to, jak se k ní dnes stavíme a co pro nás případně znamená, nám může říci mnohé také o nás samých i našem dnešním životě.
Jakou tvář ukázat první? Nabízí se král, on je přece i králem všech článků a televizního zpravodajství. Podle mě je ale onou tváří spíše starosta Vlčnova. Jmenuje se Jan Pijáček. On zůstává, zatímco králové i družiny legrůtů - tedy osmnáctiletých hochů - se rok od roku mění. On je tím hlavním tahounem, který se snaží dostat Jízdu králů až do samotného UNESCO, mezi světové duchovní dědictví lidstva. Když ho občas pozoruju, mám pocit, že ze všeho nejvíce mu má k tomu pomoci jeho takřka nemizející úsměv z tváře a také slivovice či vínko, které často nosí sebou. Já vím, určitě je toho potřeba mnohem víc, když člověk tluče a tluče zrovinka na vrata UNESCO...
Jméno: Radim Podškubka. Věk: 14. let. Bydliště: Vlčnov. Povolání: Král. Co víc dodávat? Jeho jméno i tvář byly všude, stejně jako informace o tom, co říká na své "povolání" nebo jaké jsou například jeho koníčky. Povídal jsem si s ním jednou, a to letos v lednu, kdy byl poprvé jako král představený. Je to trošku nesmělý klučina, ale sympaťák, dobrák, který toho mnoho nenamluví, ale být na jeho místě, také bych se pořád s někým o sobě nevybavoval. Kluci z družiny ho mezi sebe vzali perfektně, občas bylo dojemné, jak se o něj starali a vlastně mu vzdávali i úctu. Měl jsem pocit, že na tohoto krále by mohl být Vlčnov pyšný ještě dlouho. Snad něco z té velké slávy a tradice (i mimořádné možnosti být tím nejuctívanějším) v něm bude žít i dál.

No to byla sláva. Vlčnov v pátek, kdy slavnosti Jízdy králů začaly vernisáží a křtem knížky. Právě teď probíhá křest, knížka se jmenuje stroze Vlčnovská jízda králů, napsal ji Josef Beneš. Je to hodně útlá knížečka, pouhých 31 stráneček, cena 110 korun. Ale vážení, doporučuji! Pokud se chcete o této tradice něco zajímavého dozvědět a přitom se nenudit, toto počteníčko vás nezklame. Jde o opakované vydání, knížka vyšla poprvé už v osmdesátých letech. Žádné slovo tady není navíc, výběr fotek není také špatný. Pana doktora Beneše jsem měl hodně rád, není tady čas na vysvětlování proč ani čím vším jsou jeho texty zajímavé. Bohužel před dvěma lety zemřel, ale aspoň tato se na něj vzpomenulo. Já jsem se s ním nepřímo potkal před několiky lety, když jsem objevil knihu o Vlčnově z roku 1946. Nádherná kniha! Navštívil jsem ho v Praze a nahrál si jeho dlouhé povídání o životě, Jízdě králů i dalších věcech.

A toto je jeho bratr - Karel Beneš. Akademický malíř. On byl hlavní postavou pátečního zahájení celé Jízdy králů. V místní škole, upravené na galerii, totiž byla vernisáž jeho prací - například grafiky, litografie, ilustrace. Dosud jsem jeho práce neviděl, o to více jsem byl příjemně překvapený. Škoda, že na samotné výstavě nedostal slovo a vlastně nic neřekl. Když jsem si s ním po zahájení chvíli povídal, cítil jsem, že vedle mě stojí spíše plachý muž, hodně citlivý, který se sice skoro pořád tvářil až moc vážně, ale bylo to spíše z nezvyku být mezi tolika lidmi. Když jsem se ho jako částečný a dočasný Pražák ptal, kam třeba v Praze rád chodí, nedivil jsem se, když mi řekl, že nejraději je ve svém ateliéru. Jinak se na jeho výstavu ještě chystám jednou pořádně podívat. Opravdu doporučuji!
Sympatická dáma, chtěl jsem si ji vyfotit. Paní Daniela Benešová. Choť pana Beneše. Na rozdíl od něj se skoro pořád usmívala a vernisáž si natáčela i na videokameru. Zároveň poslouchala, jak jí jiné dámy i pánové lichotí a říkají, že jí to moc sluší. Měli pravdu. Ten pierot v pozadí je pierot jejího muže, na výstavě je k vidění v různých podobách. Když jsem se pana Beneše ptal, proč právě pierot, on mi povídal o tom, že mu nešlo ani tak přímo o postavu pierota, jako spíše o pocity, které má s ním spojeny - jako například lásku či nenaplněnou touhu...Škoda, že právě o tomto na vernisáži nepromluvil...Já sám pierota miluji od chvíle, co jsem viděl film Největší z pierotů, teprve potom jsem si přečetl i knížku o pierotovi od Františka Kožíka. Pro čtenáře mimo Slovácko - pan Kožík měl kořeny v sousedním Hluku...Také by si po čase zasloužil skorodoma připomenutí...

Pan Vaculík. Také byl na vernisáži, i když "jen" jako člověk, který seděl u vchodu a měl na starosti běžný chod. Ovšem i takoví lidé jsou potřeba, také bez nich by galerie nemohly existovat. Líbil se mi jeho obličej, proto jsem ho nafotil. A dal se s ním samozřejmě do řeči. Zajímalo mě, jaký mají Vlčnovjané zájem o výstavy, a dozvěděl se, že v neděli - kdy je jediný den otevřeno - přijde tak deset, patnáct lidí. "Ale zlepšuje se to," dodával pan Vaculík, který dělal většinu života v dolech. Dovolte mi ještě takto na dálku poděkovat všem, kteří takové obecní galerie zřizují a drží při životě. Kéž by inspirovali další.

Tak toto zcela nenápadné místo ve vlčnovské škole jsem musel vyfotit, i když s Jízdou králů nijak nesouvisí. A nebudu se u toho snímečku ani dlouho zdržovat. Zákoutí ve škole, možná nejkrásnější, jaké jsem ve Vlčnově viděl. Bojím se, že už brzy zmizí.

Velký zážitek pátečního večerního programu. Ten s harmonikou je učitel z Nivnice Vlastimil Ondra. Ve Vlčnově předvedl se svými dětmi z Nivnice a Bánova velmi zajímavé představení, které sklidilo po právu pořádný potlesk. Chtěl bych vám o něm toho říci tolik, že si raději nechám psaní o něm na později. Snad jen dodám - osobnost Slovácka, jehož chápání folklóru je mému srdci nesmírně blízké. Však se podívejte na stránky wwww.nivnicka.cz nebo www.kuratko.unas.cz. Pravidelní čtenáři mých stránek vědí, že se o něm a jeho stránkách nezmiňuji zdaleka poprvé.
Skoro se mi zdá, že tato fotka nepotřebuje vůbec žádný komentář, vznikla také v pátek ve Vlčnově. Mám ji možná nejraději.

Svěřenkyně učitele Ondry, páteční večerní program. O jejich vystoupení, stejně jako o celém "bloku", by šlo mluvit dlouho. Mně se například velmi líbilo, jak jsou tyto děti seznamovány s lidovými tradicemi. V tomto případě, jak byla jedna část jejich programu postavená na životě jejich rodačky, která vynikala v malování vajíček. Až do Japonska se její sláva donesla. "V roce 1903 žila v Nivnici Anička Škubnová. Tehdy dvanáctiletá dcerka ze selské rodiny si před Velikonocemi usmyslela, že si namaluje vajíčko," začínal program, o kterém tady mluvím. A na pódiu se objevily děti...
Samozřejmě své místo na pódiu měli i kluci, ty školní tašky sloužily jako rekvizity a - divili byste se - pomohly i k tomu, že kluci předvedli jízdu králů. Vystupujících bylo tolik, a jejich radost z hraní taková, že jsem byl naměko. A to jsem ještě v té chvíli nevěděl, že učitel Ondra zakládá i Mikronivničku pro opradu nej nej nejmenší děti. Nedá mi to, abych tady neuvedl něco z toho, co slyšeli od učitele Ondry diváci ve Vlčnově:
"V současné době tráví rodiče s dětmi velmi málo času, málo s nimi hovoří, tím méně s dětmi doma zpívají nebo muzicírují...Je na čase, aby rodiče netvořili svým dětem v souborech jenom jakési hmotné, materální zázemí - udržovali kroje, balili svačiny na vystoupení a občas udělali dozor při zájezdu?Ochota ke hře je u dítěte přítomna stále, stejně jako touha mít rodiče na dosah, přání zažít či uslyšet něco nového, stejně jako chuť donekonečna opakovat prožité a slyšené, to, co mu přináší libost, od jednoduchého rytmizovaného říkadla až po pohádku... V tomto funkci rodiny nemůže zastoupit ani nejlepší vedoucí folklorního souboru ani nejlepší učitel základní školy." Jak moc mu rozumím!

A rychle k verbířům. Právě verbíři tvořili druhou část pátečního večera. O verbířích, a to nejenom těch, co se předvedli ve Vlčnově, se chystám pořádně rozepsat později. Teď budu stručný. Na fotce si můžete prohlédnout vítěze Radima Ševčíka z Nezdenic, člena folklorního souboru Olšava. Soutěž ve Vlčnově byla regionální soutěží tanečníků Uherskobrodska, ten hlavní boj se odehraje ještě tento měsíc na Mezinárodním foklorním festivale ve Strážnici. Bude to určitě boj nesmírně zajímavý a napínavý. Vůbec se nevidím, že hlediště bývá přeplněné diváky. Věřte, verbuňk má v sobě více kouzla, napětí a vzrušení než mnohá sportovní klání.

Předseda verbířské poroty Josef Bazala se Starého Města. Fešák, co říkáte? Jen pro zajímavost, druhý den jsem se byl podívat v Kunovicích na soutěž dětských verbířů a také tam nechyběl. Když odbočím do Kunovic, strašně se mi líbilo, jak se tamní porota, včetně pana Bazaly, věnovala malým klukům, jak jim vysvětlovala, v čem se mají zlepšovat, jak mají na sobě pracovat. To byl, vážení čtenáři, požitek.
Jestli se po soutěži verbířů ve Vlčnově o něčem mluvilo nejvíce, tak určitě o tomto muži, kterého si můžete prohlédnout na fotce. Libor Pelka ze Starého Města. Vsadím se, že mnohým divákům způsobil šok. Mysleli si, stejně jako já, že jde o nějaké humorné číslo nebo recesi. Jen si to představte. Sledujete verbířskou soutěž, kdy se na pódiu střídá jeden krojovaný chlap za druhým. Tak to prostě chodí. Kdekoliv, kde verbíři vystupují. A tady se najednou objevil na pódiu člověk, který neměl kroj, ale - považte hrůza - vojenskou uniformu! Nevyhrál, dokonce odhaduji, že skončil úplně poslední, přesto jsem byl osobně za jeho "výstřelek" vděčný. Kdybyste například viděli na vlastné oči tu sílu, kterou do svého vystoupení dával, jen se podívejte například na tu sevřenou pěst. Po skončení soutěže jsem za ním šel a dlouho poslouchal jeho vysvětlování, cože to vlastně předvedl a proč. A byl jsem překvapený. Nešlo o žádné náhodné vystoupení, ani provokaci, ani humorné číslo, ani o recesti. Ale naopak o dosti promyšlené vystoupení, kterým se chtěl pokusit ukázat na kořeny verbuňku.

Pěkná tečka za pátečním dnem. Když už byl sál téměř prázdný, sešly se kolem muzikantů tyto holky a zpívaly jednu písničku za druhou. Dovolte mi v této souvislosti jednu radu. Pokud jdete na besedu u cimbálu, nespěchejte domů, okamžiky takového nočního zpívání jsou ty nejlepší.

Pro mě osobně jeden z nejsilnějších okamžiků celé třídenní Jízdy králů. Sobota odpoledne, vlčnovské náměstí, představují se tady vlčnovské soubory. Náměstí je plné, k mikrofonu přichází tato žena - Dolores Bata Arambasic. Nejstarší vnučka Jana Antonína Bati.
Mluví o tom, jak je šťastná, že může ve Vlčnově být, jak děkuje Pánu Bohu za takovou chvíli, jak ve své rodné Brazílii získala vztah k lidové kultuře. "Vlčnovská tradice je něco tak hlubokého ve mně, když slyším tu muziku, tak něco je v mém srdci jiné. Já jsem velice vděčná, že jsem měla tu příležitost sem přijet. A vám prosím - držte se vašich kořenů, to je ta nejdůležitější věc, kterou můžete v životě udělat. Protože jestliže se něco stane a nemůžete být doma,musíte někde jít, tak máte vaše kořeny. Ty říkají, kdo jste. Já vám gratuluju, za tuto nádheru, nádheru, nádheru. A děkuju Pánu Bohu, že jsem měla tuto příležitost."
Paní Dolores jsem fotil ještě poté, co odešla z pódia. A můžu potvrdit, že byť někomu mohla znít její slova až příliš pateticky, byla vyslovena s největší upřímností. Viděl jsem v jejích očích slzy, a když si položila takto hlavu na rameno toho, který ji doprovázel, zmáčknul jsem spoušť....V neděli jsem ji viděl i na samotné Jízdě králů. Oslovil jsem ji, zajímalo mě, proč má tak silný vztah zrovna k Jízdě králů ve Vlčnově. A ona mi vyprávěla o obrázku, který měla po své babičce, na kterém byla právě vlčnovská Jízda králů.

Bohužel z této fotografie neznám nikoho. Chtěl jsem ale touto fotkou upozornit na bohatost vystoupení, kterými se prezentovali sami Vlčnovjané, včetně těchto dětí. I kdy teď nevím - byly z Čerešničky? Nebo Vlčnovjánku? A co ta starší? Cimbálová muzika Vlčci? Čardáš? Durancija? Vlčnovjan? Nebo Vlčnovské búdové umělkyně? Přiznám se, že informace o tom, kdo všechno se ve Vlčnově věnuje lidové hudbě byla pro mě mnohem podstatnější než to, kolik sem přijelo návštěvníků nebo třeba i pozorovatelů z UNESCO.
Krásné oči, co říkáte? Asi se jmenuje Petra, ale nevím to jistě. Určitě by šlo zjistit víc, ale ponechejme jí trochu tajemnosti.

František Vaculík. Člen vlčnovského mužského sboru. Za tři roky mu bude osmdesát. Když jsem se ho zeptal, odkdy zpívá, usmál se. "Toje těžké řéct. Od mládí." Mimochodem, pan Vaculík je bratrem onoho Vaculíka z páteční vernisáže obrazů.
Další radostné poznání. V řadě stánků s lidovými výrobky byly i tyto dvě ženy z Lidové tvorby v Uherském Brodě. Upřímně se přiznám, že jsem ani o existenci toho podniku nevěděl. Řada věcí, spojených s lidovým řemeslem, totiž tady na Slovácku zkrachovala, a najednou toto. Dozvěděl jsem se, že Lidová tvorba je družstvo, zaměstnává kolem 70 (!) lidí, a práce je prý dost. Ve Vlčnově obě ženy nabízely panenky v krojích, a jak tvrdily, zájem o ně pořád je. Snad můžu prozradit, že jednu krojovanou panenku darovaly i paní Dolores. Přál bych vám vidět její radost.

A naopak trochu smutku. V sobotu se na chvíli ukázali čtyři králové z nedávné doby. A nevím, jestli vás překvapím, když napíši, že až na jednoho už dnes nemají s tradicemi, folklórem, zpíváním nebo třeba koňmi nic společného. Jedinou výjimkou je ten v kroji, David Podškubka. Král z roku 2004. Bratr letošního krále. Velký sympaťák, odhaduji, že ten zůstane folkloru věrný celý život.

Pozor, pozor, politika. Sám samotinký hejtman celého Zlínského kraje Libor Lukáš. Do Vlčnova přijel na kole s VIP skupinkou v rámci zajímavého nápadu s názvem Netradičně za tradicemi. Já tohoto politika svým způsobem obdivuji. Byl by to už pořádný seznam akcí, kde jsem ho viděl. Když nad tím přemýšlím, mnohem častěji jsem si přečetl, kde všude byl, než jaký to je vlastně správce věcí veřejných. Ale u nás na Slovácku to už tak chodí. Jsi-li politik, nemůžeš chybět na folklorních či církevních akcích, nemůžeš být bez pohárku vína nebo slivovičky, prostě musíš být jedním z lidu. Tak to má být, ne? "Dámy a pánové, jsem s váma rád," pravil pan hejtman do mikrofonu a celé náměstí tleskalo.

Jedna kuriozitka. Vlastně už legenda mezi lidmi kolem Jízdy králů - Antonín Pavelčík - na vysokém kole. Patří Josefu Zimovčákovi, který na tomto záběru právě chybí. Ale můžu dosvědčit, že to byl on, kdo pana Pavelčíka tak trochu vyhecoval, aby na jeho kolo nasedl. Samozřejmě pro fotografy vděčný snímek, který ale o samotné Jízdě králů neříká vůbec nic.

Opět pan Pavelčík, tentokrát už v jiné roli. Právě poskytuje rozhovor televiznímu štábu ARD, který byl ale český. "Když odpovídáte, dívejte se pořád na mě," slyšel jsem jednu z proseb. A tak zase a zase povídal, jak že se ta Jízda králů zrodila a jak je Vlčnov poslední místo, kde se jezdí každoročně a vždy jen ročník osmnáctiletých. ARD pořad odvysílá v dvacetiminutovém dokumentu v rámci pořadu Cesty kolem světa. Hrozně rád bych se podíval, co dokumentaristy zaujalo a co ze slavností "vypíchnou".

Tak a nyní smeknu svůj klobouk. Mladí Burčáci. Mají můj obdiv. Takto hráli v sobotu večer ve vlčnovských bůdách. Oblíbený to bod slavností, obrovské množství lidí večer stoupá z vesnice směrem k vinohradům a tady poslouchají muziku. Chtěl bych napsat, že i zpívají, ale - upřímně - slyšel jsem především zpívat Mladé Burčáky. I ve vlčnovských bůdách bylo možné pozorovat, jak zpěv mezi lidmi pomalu mizí. Ale zpět k Burčákům. Byli vynikající! V pátek hráli ve Vlčnově do noci. V sobotu jsem je potkal, když hráli v Kunovicích dětem, které soutěžily ve verbuňku. A večer už byli zase ve Vlčnově, počítám, že hráli dlouho přes noc. A vždycky jeli naplno, muzikou se viditelně bavili. Vážení, není to mezi cimbálovkama zase tak samozřejmé.

Neděle brzy ráno. Velký den Jízdy králů začíná! Bude následovat řada fotek koní, protože právě přes ně tuto tradici pozoruju já. Teď si ještě dáváme kavčo s panem Konečným z Veselí nad Moravou, bavíme se o letošním ročníku vlčnovských kluků i samotných koních. Pan Konečný k tomu má co říci, možná nejvíc ze všech, i letos půjčuje do Vlčnova několik svých koňů, na kterých se kluci připravovali. Vynikající koňák, správný chlapisko, pro mě je zážitek ho poslouchat a pozorovat. "Dnes už člověk přestal žít absolutně v souladu s přírodou," říká mi pan Konečný, jehož otec nikdy nevstoupil do družstva. Celý život sedlačil! "Tak tvrdí chlapi dnes už nežijí. Když mu komunisté ukradli koně, tahl pluh sám," slyším od jeho syna. Povídání s ním brzy přinesu samostatně.

Ona předcházející fotka s kávou trošku mate. Práce s koňmi je především o práci, pan Konečný ještě dělá poslední úpravy, aby dva z jeho koní mohli do Vlčnova po svých.

A další dva se povezou. Toto je dvouletá Lusy, ještě neví, že ji čekají královští legrůti a velká vlčnovská sláva. Moc se jí nechce. "Lusy,Lusy, vstávej, poďme!" volá jedna z dívek, která ve stáji pomáhá.

Všechno je připraveno, cesta může začít. Ještě poslední loučení...

Nejdříve táhnou vůz, potom potáhnou jezdce a nakonec možná zase vůz. I takovou podobu má Jízda králů.

Cesta mezi Veselím nad Moravou a Vlčnovem není dlouhá, autem maximálně čtvrť hodiny, ale pro koně je to cesta docela daleká, určitě přes hodinu, možná až dvě.

A ještě pan Konečný. Tentokrát už ve Vlčnově. Zatímco královská družina se chystá do kostela, koně mají ještě poslední chvíle oddechu. Za chvíli si je "rozeberou" jednotlivé rodiny, které začnou koně strojit. Snad jen pro vysvětlení. Možná právě vše kolem koní je to, co se v tradici Jízdy králů změnilo nejvíce. Dřív bylo na každé vesnici koní obrovské množství, skoro každý kluk jezdil na koni od dětství. To samozřejmě dnes absolutně neplatí. Vlčnovjané si koně musí půjčovat a samotní kluci ani na koních příliš jezdit neumí. Také proto je při samotné jízdě neuvidíte bez toho, aniž by jim pomocník koně držel. Kluci se chodí alespoň zaučit, ale jejich snaha není vždy velká. Někteří toho moc nenajezdí - prý nemají čas. Přesto musím dodat. I tak - nebo možná právě proto - byl výkon kluků během neděle docela slušný.
Další koňák. Jak sám říká, koňák-chovatel. Pan Profota z Hroznové Lhoty. Nadšenec, pomáhá ve vesnici udržovat tradice, třeba o Vánocích pomohá s živým Betlémem. A dokonce ve své vesnici několikrát uspořádal Jízdu králů. Poprvé v roce 1971. "Tenkrát byla eště mládež inší než včíl. Dneska jich mosím vyháňat z hospody, aby si šli vlézt na koňa," povídá mně.
Osm hodin ráno, v kostele začíná mše za účasti krále a jeho družiny. Jediné místečko není volné. "Říká se o nás katolících, že je mezi námi málo radostných věřících," promlouvá kněž ke věřícím (ale i nevěřícím). "Je to dost možná pravda. Chybí nám radost, protože od Boha nic nečekáme, protože Boha nehledáme," pokračuje. "Žijeme v době, kdy jsme si zvykli mít všechno hned. Ale Bůh takto nefunguje. Radost naší víry bude taková, jaká bude intenzita a vytrvalost při hledání Boha."
Jsem překvapený, že během mše ani jednou nevzpomene samotnou slavnost Jízdy králů ani nijak neosloví přítomný ročník osmnáctiletých, ale osobně jsem tomu rád. Přemýšlím, kolik z těchto děcek jde do kostela jindy, než právě dnes. Určitě málokdo. I v tomto se jistě tradice mění, mnohokrát v minulosti se vydávali na Jízdu králů kluci, kteří krátce předtím klečeli v pokoře před Bohem a s touto pokorou potom žili také po celý život.
Povšimněte si králova kroje. Zatím má na sobě ten mužský, který ale ze sebe za chvíli svleče a obleče si kroj ženský. Myslím, že tady na fotce je i pěkně vidět, jaké péči se král těšil od družiny. Opravdu královský odchod. Tady si dovolím ještě jedno vysvětlení. V sobotu večer proběhl důležitý akt, u kterého jsem bohužel nebyl. Král roku 2006 totiž předával vládu králi 2007, diváci mohli mimo jiné vidět, jak dívky z ročníku oblékaly krále do kroje. Atraktivní slavnostní akt bývá hojně navštěvovaný, vlčnovský kulturák byl plný...Ještě dodám, že tento akt nemá nijak velkou tradici, jde vlastně o jakési doplnění slavností, o jejich další atraktivitu a diváckou přízeň.

O několik minut později je už na ramenou. To navštívil společně s ostatními obecní úřad, kde požádali starostu o souhlas s Jízdou po obci. "Jízdokrálový ročník tímto okamžikem dostal svolení vyjet do Vlčnova a předvést vám prastarý rituál. Zatleskejte jim prosím," oznamoval starosta Pijáček.

Lucie. Studuje management obchodu, chtěla by zkusit vysokou školu. Na Jízdu králů si oblékla kroj po babičce, který nosila i její maminka. A věnec, který si můžete prohlédnout, dokonce vyšívala v minulosti její prababička. "Na slavnosti jsem se velice připravovala, je to velká čest pro moji babičku, která vlastnila tento kroj. Je pro mě čest, že ho můžu mít na sobě. Už proto je pro mě dnešní den velice důležitý," vyhrkla ze sebe. Když byla malá, chodila do folklorního souboru Čerešničky, teď už se lidové hudbě nevěnuje. Od dětství ovšem chodí do kostela, i když mě upozornila. "Ale z ročníku nás chodí velice málo.

Alžběta. Studuje třetím ročníkem obchodní akademii a ráda by zkusila vysokou. Krok, který má na sobě, nosila už její maminka. Alžběta už ho možná nikdy ani neoblékne, k folklóru vztah nemá, do kostela nechodí, ostatně, jako většina holek z ročníku. Rovněž chce odejít z Vlčnova. "Ale ráda se sem budu vracet," ujišťovala mě. Pokud jde o Jízdu králů, říkala, jak je velice ráda, že se jí mohla takto účastnit. "Je to nezapomenutelný zážitek, na který opravdu nezapomenete," uslyšel jsem od ní.

Tak tady jsou vlčnovští kluci ročníku 1989 v plné kráse. O chvíli později se rozejdou domů a začnou se chystat na koně. Velmi rád bych nafotil každého z kluků samostatně a sepsal o něm pár řádků, ale to bych musel mít více času. Tak je alespoň zaznamenám jmény: Karel Mikulec, Dušan Vráblík, Roman Flašar, Roman Kašpařík, Roman Koníček, Miroslav Kovář, Martin Kozůbek, Stanisla Křapa, Jiří Matušík, Pavel Mucha, Ondřej Soukeník, Jiří Syrovátka, Michal Šimek, Miroslav Šimek, Petr Štefaník, Jiří Ulčík. Jména holek bohužel nemám. Možná pro zajímavost dodám nepříliš známou informaci, že tři žáci z ročníku se Jízdy vůbec neúčastnili. Proč, to nevím. Slyšel jsem, že málokdy jde kompletní ročník, pro někoho jsou náklady na účast příliš vysoké, někdo nemá k této tradici žádný vztah, jiný má třeba obavu z koní, důvody jsou různorodé.
Jiří Syrovátka. Ještě chvíli a půjde se obléci na samotnou Jízdu. Na koni téměř nikdy nejezdil, jen dvakrát si byl zajezdit. "To stačí. Je to celkem jednoduché," tvrdí sebejistě. Jak by ne, když dodává: "Mám vodiča, ten to odvodí." Jirka hraje fotbal a především se závodně věnuje páce. Pro upřesnění - to je přetahování rukou. "Lůbí sa mně to," říká. Vlčnov si nemůže vynachválit. "Vlčnov je špicová vesnica. To je prostě to nejlepší, co može byt. To je špičková vesnica. Kámoši, co sem jezdí z Prahy nebo Brna říkajů, že nikde nezažili takové pařby, jak sa paří tady."

Taťána Velčovská. Bydlí přímo v areálu Jezdeckého klubu Veselí nad Moravou. V ruce drží koš, který byl ještě před chvílí plný sena. Paní Velčovská má tady dva koně, a to ty nejdůležitější. Na jednom pojede král, na druhém jeho pobočník. Trošku je nervózní, aby vše klaplo. Chvíli si povídáme o životě takového jezdeckého oddílu na Slovácku. "Celkem to jde, letos se nám daří. Děčata od nás se nedávno výborně umístila na parkurovém závodě, také zájem lidí je docela dobrý," říká. V klubu se věnují kromě parkuru také turistice a dostihovým koním, určitě se zajeďte podívat a třeba si i zajezdit.

Do samotné Jízdy už zbývá jen několik minut. Ulice jsou plné natěšených diváků, králova družina na koních se už řadí před domem krále. Ale tady, v humnech za domem, vládne ještě alespoň zdánlivý klid, osmiletá kobylka Kory se prochází a vůbec netuší, cože ze sláva se kolem ní za chvíli rozjede. Vždyť něco takového zažívá vůbec poprvé. Pro milovníky koní dodávám, že Kory je slovenský plnokrevník, ano ano, narodila se na Slovensku, rodiče jsou ale z Moravy, zajímavý osud.

Pozor, pozor, slavnost vrcholí! Král Radim 198 (pokud se budeme držet ne zcela jistých historických zápisů) právě nasedá na koně a bude na něm muset vydržet několik hodin. Fotoaparáty cvakají, kamery snímají každý pohyb krále a v té chvíli určitě není v zemi sledovanější osoby - sláva i propagace vlčnovské Jízdy králů dosahuje nebeských výšek. Povšimněte si kroje, tento už je ženský.

Tady už si můžete krále i s jeho pobočníky prohlédnout v plné kráse. Pobočníci mají nelehký úkol krále hlídat před potencionálními "padouchy", kdo ví, jestli by ho uhlídali. Jinak na téma hlídání a přepadávání krále by šlo tady sepsat samostatnou studii, historie zaznamenává řadu pokusů, úspěšných i neúspěšných, krále zajat. Současnost je mírumilovnější a tak trochu nudnější, ani letos žádný útok na krále či družinu nebyl zaznamenán. Naštěstí, dodali by mnozí, kteří se například obávají zranění kluků nebo koňů.

Nevím nevím, tímto snímkem zřejmě nepotěším Vlčnovjany a naopak rozradostním sousední Hlučany, kteří mají rovněž Jízdu králů - mimochodem také velmi zajímavou - a těžce nesou, že ta Vlčnovská je o hodně slavnější, přestože podle nich má spoustu vad na kráse. A možná by k nim přidali i tu na snímku. Král si totiž letos v jednu chvíli vytáhl růži z úst, prohodil tiše několik slov ke svému pobočníkovi, chvíli váhal a nakonec se napil z pet láhve vody. Vždyť bylo vedro! Kdybychom byli přísní vykladači tradice, král by měl mít růži nepřetržitě v ústech a neměl by prohodit jediné slovo. Proč? Podle jedné z legend totiž "hraje" krále na útěku, který nesmí být poznán. Proto ženský kroj, proto růže a mlčení, které neprozradí jeho vznešený původ.

Přiznám se, že na toto si trošku těžko zvykám, ale budiž. Součástí Jízdy králů je také vybírání peněz, přispívá každý, na koho míří vyvolávání některého z legrůtů. Výjimkou nebyl ani tento Japonec, který jinak velmi pečlivě celou Jízdu dokumentoval. Slyšel jsem, že byl členem delegace zahraničních odborníků, kteří byli na odborném setkání v nedaleké Strážnici. Nemám tuto informaci potvrzenou, ale na odborníky se ještě zeptám. Stejně jako velmi toužím po povídání se zahraničními turisty, kteří se na jízdu také přijeli podívat. Věřím, že brzy vám jejich pohled zprostředkuji. No řekněte, nezajímá vás, jak oni tuto tradici vnímají a jak se dívají na její provedení?
A ještě k těm penězům. Tady ve Vlčnově nebo například i v Kunovicích mají kluci připevněné na koně přímo pokladničky, do kterých peníze sbírají. Občas slýchávám pohoršené názory i příznivců samotné Jízdy králů, kterým se takový zvvk ani trochu nelíbí. Pravda, působí to poněkud nepřirozeně. Vhazování peněz do bot určitě odpovídá i mnohem lépe tradici. Ale když ono toho asi do té pokladničky vleze víc, že ano.

A teď následují tři fotečky vyvolávačů. Na úvod na vysvětlení: Královská družina se dělí na výběrčí a vyvolávače, výběrčí vybírají peníze, vyvolávači volají ono známé hýlom, hýlom, jak to jistě mnozí znáte. Ve Vlčnově jsem měl pocit, že každý je zároveň vyvolávačem i výběrčím. Nebo ještě přesněji řečeno, dobří vyvolávači zároveň dokázali vybírat i nejčastěji peníze. Ale nejenom peníze, v minulosti byli lidé samozřejmě nesrovnatelně chudší, takže dávali legrůtům třeba vajíčka. Proto se jim občas říkalo i vajíčkáři. Pokud se prosím mýlím, omlouvám se a prosím Vlčnovjany o nápravu mého omylu. Stejně jako u všech popisků k fotkám i tady platí - pokud jsem něco nenapsal správně, nebyl v tom špatný úmysl a rád to opravím. Ale snažil jsem se, aby vše bylo přesné a srozumitelné.

Myslím, že se nebudu mýlit, když napíši, že právě vyvolávání je pro Jízdu králů moc a moc důležité. Dobří vyvolávači dokáží povznést Jízdu králů téměř k uměleckému zážitku, zatímco ti slabí ji můžou velmi ubrat na kráse. Ve Vlčnově to přitom mají obtížnější než jinde. Tím, že na koně nasedají jen jednou za život pouze osmnáctiletí kluci, je samozřejmě větší riziko, že budou nezkušení, vyjukaní, bojácní, zakřiknutí, tišší. Prostě nebudou schopni pořádného vyvolávání. Čekal jsem s napětím, jak to zvládnou...
A musím hned napsat, že osobně jsem měl z kluků docela dobrý dojem. Dokonce bych řekl, že někteří byli vynikající! Snad to dokazují i tyto fotky. Je mně líto, že neznám jména kluků, protože by si zasloužili tady i vzpomenout...Jinak samozřejmě téma samotných vyvolávek je nesmírně zajímavé a šlo by o nich udělat celou knihu. Nejde zdaleka a zdaleka jen o nějaký prachobyčejný "výkřik", v těchto vyvolávkách se během mnoha let odráží tolik věcí,které nám říkají mnoho o našem životě. I samotné vyvolávky letos ve Vlčnově by vyžadovaly větší prostor pro napsání a posouzení, určitě se k tomu někdy vrátím.

Já vím, asi vás nejvíc zajímá, co Vlčnovem znělo. Tady je tedy pár vyvolávek, jen podotýkám, že vždycky na jejich konci zní prosba o peníze a slova Na krála, na krála. Takže pro představu: "Před týmto domem, se můj kůň tváří nevinně, že (následuje jméno) je největší vlčnovská svině. Chlastá velice rád, a je to můj kamarád." - "Před týmto domem je hic, že mě nenapadá vůbec nic." - "Eště nejsme na konci a už nás točí Japonci." - "Před týmto domem je járek, že tento pán má pěkný kočárek." - "V tomto hospodářství už majů všecko, teď už jim chybí enom děcko." - "To je krásná blondýna, tá sa na mě pěkně usmívá a určitě mě něčím přispěje." - "Před týmto domem je cesta úzká, že tento pán má pěkné fůska". - "Týti dvá sa majů rádi, ve dne spí a v noci řádí". - "Před týmto domem sem zapichl trubku, že tento pán si zakládá na svém pupku". - "Před týmto domem je pěkná lavečka, že tady stojí šikovná tetička". - "Tomuto pánovi velice šmakuje, brůško má veliké, ale mu pasuje." - "Tady je pěkný chodník, že tady je vlčnovský řezník." - "Před týmto domem je kvítí, že tento pán rád vykládá vtipy".

Nával lidí je ve Vlčnově obrovský. Koně se pomalu ztrácejí v davu, který se samozřejmě snaží dostat co nejblíže k jezdcům. Původně jsem se chtěl v letošním ročníku soustředit jen a jen na návštěvníky, mluvit s nimi a tak si udělat sám nezkreslenou představu, jak na ně tato tradice působí, co o ní vědí, co se jim líbí nebo nelíbí na vlčnovském provedení i na samotmé dění kolem. Nakonec jsem se pustil do těchto fotek a popisek, který si právě čtete. Na turisty se zřejmě "zaměřím" příští rok.
Nával lidí je ve Vlčnově obrovský. Koně se pomalu ztrácejí v davu, který se samozřejmě snaží dostat co nejblíže k jezdcům. Původně jsem se chtěl v letošním ročníku soustředit jen a jen na návštěvníky, mluvit s nimi a tak si udělat sám nezkreslenou představu, jak na ně tato tradice působí, co o ní vědí, co se jim líbí nebo nelíbí na vlčnovském provedení i na samotmé dění kolem. Nakonec jsem se pustil do těchto fotek a popisek, který si právě čtete. Na turisty se zřejmě "zaměřím" příští rok.
Marie Tykalová. Ze všeho, co jsem od ní slyšel, jsem nakonec vybral tato slova, nad kterými se možná něktěří usmějete. Usmíval jsem se také. Ale také jsem ji rád poslouchal, stejně jako jsem rád poslouchal její nářečí, které už navěky umírá. "Když ste v téj Praze, napište do tych novin, že tyto ludé, co málo vydělávajů, tak jim peníze eště berů. Já bych jich tam šla pošvácat,a nejvíc bych šla švácat tam, kde seďjá ty ministři a tá vláda. Oni sa nezastanů malých ludí. Toto jim tam napište." Tak jsem napsal. A ještě jsem měl napsat toto: "Celý život jsem byla v lidové straně, můj tatíček ju zakládal. Včíl ale ani ty lidovci za nic nestojá. Mně sa zdá, že ten Kalousek néjni dobrý. Vy to tam znáte. Možná ten Čunek bude dobrý. Ale co mu dělali za toho půl milióna, trápijá ho, a druzí majů tolik miliónů, a čučíja. Tož já tu nespravedlnost nemožu snést. A ani pánbíček nás nemá rád, deštíček néjni."

Marie Křapová. Fotil jsem ji a nahrával ráno, kdy vycházela z kostela. Chodí do něj každý den. Celý život. Jako mnohé "tetičky" tady ve Vlčnově a na celém Slovácku. Zastavuji se s nimi, protože oni už jsou poslední generace "starého světa". Jaký svět přijde po nich nikdo netuší. Paní Křapová chodí také každý den v kroji (tento má skoro celý život), i když v takovém svátečním jen v neděli. I to bude už brzy minulostí. "V našem ročníku choďjá eště dvě, ostatní sů nemožné," říká. Slovem nemožné myslí ty ženy, které chodí v "pánském". A v pánském tady na Slovácku znamená, že jsou oblečené prostě v klasickém oblečení, které můžete vidět kdekoliv.
"Letošní ročník vlčnovské Jízdy králů si nenechaly ujít desetitisíce lidí z celého světa," sdělovala divákům televize Prima redaktorka Magda Pekařová. No, tolik desetitisíců jich zase nebylo, a z celého světa také určitě nepřijeli. Ale to je holt novinářské informování, zejména to televizní, ani ne minutové. Po pravdě řečeno ani není důležité, kolik lidí přijelo a odkud byli. Jenže, zkuste mi prosím napsat, co je podle vás na této tradici - kterou nám tady po sobě zanechali naši předkové - vlastně nejdůležitější, nejpodstatnější?

Převzato s laskavým dovolením ze stránek www.slovacko.org