Bohatý život nositele tradic Antonína Mošťka

Narodil se ve Vlčnově v zemědělské rodině. Byla válka a lidé na vesnici se museli hodně obracet, aby uživili rodinu. Bylo štěstí, že u Mošťků měli hospodářství, které jim zajišťovalo životní potřeby. Tonda nebyl ani výborným, ani špatným žákem. Co mu však šlo, to bylo kreslení a malování. Jeho učitelka kreslení Kalivodová ho měla za to ráda. Doma bylo práce jak na poli, tak s obsluhou dobytka a drůbeže.  

Raději zůstával doma, práce na poli ho moc nebavila. K hlíně měl jiný vztah, než ji obdělávat. Ale pocházel ze zemědělské rodiny a tady bylo tehdy jediné řešení. Zemědělská škola! Proto byl hodně potěšený, když se dostal do keramické dílny známého keramického mistra Lansfelda do Strážnice. A to spolu se svým kamarádem Josefem Kadlčíkem. To se psal rok 1955. Ve Strážnici však vydržel pouze rok, protože už v roce 1956 se ocitl v Tupesích. Tady se mu líbilo, vyučil se zde malířem keramiky a tato práce ho bavila.

V roce 1957 se začal učit i kruhařem v Ratíškovicích, to bylo v době, kdy ještě neměl udělané malířské zkoušky, nejdříve u Jaroslava Petráše, pak ho učil Svatopluk Úředníček a nakonec Karel Němec. Tady vydržel až do vojny. Po vojně se zase do Tupes v roce 1963 vrátil.

29. 4. 1964 se stačil oženit, když se jeho vyvolenou stala Františka Kadlčíková (1944) z Hradčovic. V témže roce se však vrátil do Strážnice a do Ratíškovic. Lidová tvorba v Uherském Brodě měla tehdy tři keramické dílny. Největší v Tupesích a dvě menší v Ratíškovicích a ve Strážnici.

Tady v Ratíškovicích poznal řadu osobností z oblasti kulturního a společenského života. Byli to hlavně fotbalisté Dukly Praha, které vozili do Ratíškovic známí fotbalisté původem z Ratíškovic, Pepa Vacenovský a Josef Kordula. Tady se poznal i se spisovatelem Bohumilem Říhou a dalšími. V Ratíškovicích pracoval také s Pravoslavem a Jindřiškou Radovými. Oni vymýšleli vzorky a mistr Karel Němec a Tonda je uváděli v život. V této době to byly exponáty pro světovou výstavu v Montrealu. Spolupracoval také na ozdobné mozaice Baťovy nemocnice v tehdejším Gottwaldově. Zde pracoval do roku 1967 jako externí pracovník ÚLUVu. Od roku 1967 byl už právoplatným pracovníkem ÚLUVu v Uherském Hradišti.

Tonda byl talentovaný, měl řadu nápadů, a tak nebylo divu, že v roce 1969 dostal uznání a titul pracovníka lidové umělecké výroby. A to by nebyl ani Vlčnovjan, kdyby to nebylo za keramické figurky Jízdy králů.

Zlom v jeho další práci nastal, když ÚLUV koupil ve Vlčnově zkonfiskovaný dům č. p. 148, po rodině Kučerově-Štokáčově. Tento nákup byla Tondovou myšlenkou, protože jeho maminka už zůstala ve Vlčnově zcela sama a Tonda jí chtěl být nablízku. Budova to byla na pohled slušná, ale ve vnitřku zchátralá a musela se zde provést řadu úprav. Byla to těžká práce zkulturnit to tak, aby pracoviště odpovídala představám keramiků. Tonda dělal vedoucího od 1. 11. 1977. Dělali zde hlavně majoliku (to je bílá, žlutá nebo modrá glazura a do syrové glazury je malovaný dekor. Vypaluje se 2x při cca 980-1000 stupních Celsia). Většina výrobků, až 90 %, odcházela do Německa. To trvalo do roku 1990, kdy začalo dostávat přednost soukromé podnikání, a proto se Tonda musel poohlédnout po něčem, čím by se mohl živit.

V roce 1990 fungoval ještě částečně ÚLUV a zájem o privatizaci měli i zaměstnanci z vedení firmy. Nakonec rozhodl tehdejší ředitel ÚLUVu  Růžička, který řekl: „Tonda Moštěk je v ÚLUVu od roku 1967, je Vlčnovjan a své práci rozumí, tak ať to zkusí.“ Tonda neměl moc odvahy, nakonec si pracoviště pronajal na půl roku. Když zjistil, že má schopnosti vést svoji firmu, rozhodl se k privatizaci. Jelikož se firmě pod jeho vedením dařilo, začal splácet dluhy za zařízení. Navíc se na ně usmálo i štěstí, protože firma začala vyrábět pro německou firmu Bergland.

Každé úterý se vyexpedovaly výrobky za tehdejších 100 000 Kč. Začali dělat kromě majoliky také takzvanou aromaterapii (lampy) k provonění celého domu na bázi vonných olejíčků. Další zakázka pak přišla z Rakouska, od firmy Sonnentor. I tady byla poptávka po lampách. Pro tuto firmu dělají tyto výrobky dodnes. V nynější době jsou to také sluníčka a kameny. Jsou to keramické výrobky, do kterých se naleje vonný olej, který provoní místnosti.

Další společnosti, kde vlčnovská  Mošťkova firma dodávala, měly sídla v západní Evropě, a to ve Švýcarsku, Belgii, Holandsku, a také v zámoří, ve Spojených státech amerických.

Přišlo však i období horší. Na začátku 90. let (asi v roce 1993) dostali Kučerovi dům nazpět v restituci. Protože však celá rodina Kučerova se už odstěhovala do Ameriky za panem Kučerou nejstarším, který opustil republiku z politických důvodů v roce 1948, neměla rodina zájem se stěhovat nazpět. Požadovala však finanční náhradu. V této době však byly peníze za tento dům dost velké.

Tonda si musel vypůjčit 1 500 000 Kč a dluh splatit. Díky zakázkám od firmy Bergland byla práce, a když je práce, tak jsou i peníze. Firma prosperovala, protože 90 % výrobků bylo exportováno do ciziny. Ve firmě tehdy pracovalo 20 lidí a Tonda do této doby vyučil 35 učňů. Přišel však rok 2005 a o majoliku přestal být zájem. Firma se musela přeorientovat na výrobky z kameniny.

Musel snížit stav pracovníků, což bylo pro Tondu dost nemilé. Rozpustila se dílna majoliky, doma zůstaly malířky. V další výrobě kameniny používala firma stejnou hlínu na glazuru jako na majoliku. Byla to hlína z Věteřova u Kyjova, kterou používají k výrobě dodnes. K výrobě se nepoužívá žádná chemie, výrobky splňují přísné ekologické nároky. Na výrobu základních výrobků se pak používá hlína od Rájce-Jestřebí.

Na popud jednoho kamaráda z Vlčnova začal Tonda dělat pece na jablka. Jelikož byli asi první v republice, kdo tento výrobek uvedl na trh, zájem a prodej byl velký. Dnes už tento výrobek dělá více keramických firem a konkurence je velká.

Co ještě v nynější době ve vlčnovské keramice dělají? Je to řada bábovek od mini až po bábovky na 8 vajec, Větší už nemohou být, protože by se nikam nevlezly. Dále jsou to mísy na pečení, talíře na pizzu, korbely na pivo, džbány na víno a mnoho dalších výrobků. Tonda je členem slovenského spolku Tovaryšstvo ľudových remesel a dovedností, čehož si hodně váží. Tato společnost chce vybudovat někde na Slovensku vesnici, kde by občas tito lidé žili a zde vyráběli umělecké výrobky pro společnost. I Tonda zde má slíbené místo, pokud bude zdravý, tak to příjme.

Dva momenty v životě, kdy měl pocit, že se mu ježí chlupy na těle, utkvěly v paměti.  Poprvé to bylo na konci listopadu 1989, v době sametové revoluce. Tehdy pořádal děkan, sídlící v Hluku na faře, Josef Pazstusan zájezd do Vatikánu. Zúčastnil se ho i Tonda Moštěk. Když poutníci z Československa vešli do auly chrámu svatého Petra, všichni účastníci začali skandovat „Vivat Tcheco!“ Totéž se opakovalo i v ten moment, kdy zdravili Svatého otce. Od Tondy Mošťka byl předán Svatému otci dárek, velký adventní svícen, kde je Svatá rodina, po boku pak muzikanti a na něm nápis, česky: Sláva na výsosti Bohu.

Další událost se odehrála v roce 2001 v Olomouci. Tehdy tady byla veliká sláva, protože mezi památky UNESCO byl zapsán sloup Nejsvětější trojice na Horním náměstí. Při této příležitosti bylo v olomouckém divadle zasedání, kde tehdejší ministr kultury Pavel Dostál uděloval tituly v umělecké tvorbě. Tonda tady obdržel titul „Nositel tradic“. Byl v tomto oboru první v republice, proto pořadové číslo jeho ocenění je 1.

A na závěr pár Tondových myšlenek: „Celý můj produktivní život je svázán s keramikou. Radost, kterou jí udělám jiným, je i moje radost. ... Bez keramiky si život neumím představit, žádné jiné řemeslo dělat neumím.“ Záliby a koníčky: „Keramika, jarmarky plné lidí a koně.“ Jeho sen: „Co víc si mohu v mém věku přát, než pevné zdraví.“