Mobilní aplikace

v obraze

google-play-downloadapp-store-download

Kde nás najdete

mapa

V NAŠÍ OBCI PLATÍ ZÁKAZ PODOMNÍHO PRODEJE A NABÍZENÍ SLUŽEB

Kontaktní informace

Obecní úřad ve Vlčnově
Vlčnov 124
68761 Vlčnov

GPS souřadnice místa:
49°0'37.58"N,17°34'55.01"E

 


Telefon: 572675112
E-mail: obec@vlcnov.cz
WWW: www.vlcnov.cz/
ID Datové schránky: nx3bqjq

Pracovní doba:
Po 7:00 - 17:00 hod. úřední den
Ut 7:00 - 11:30 hod. neúřední den
St 7:00 - 17:00 hod. úřední den
Čt 7:00 - 15:00 hod.
Pa 7:00 - 14:00 hod.

polední přestávka
11:30 - 12:00 hod.


 

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Statistické údaje o obci

Obec Vlčnov
ZUJ:
592820
ID obce: 18389
Statut: Obec
Počet částí: 1
Katastrální výměra: 2130 ha
Počet obyvatel: 3047
Pošta: Ano
Škola: Ano
Zdravotnické zařízení: Ano
Policie: Ne
Kanalizace (ČOV): Ano
Vodovod: Ano
Plynofikace: Ano

Exporty do RSS

RSS 0.91 RSS 1.0 RSS 2.0 Atom 1.0

TOPlist

TOPlist

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Obsah

Období mezi léty 1945 - 1957 část druhá

 

pokračování Josef Kukulka


Začínáme od Adama. Po schválení radou MNV ve Vlčnově ze dne 5/9 1958 přebírám kroniku MNV po svém předchůdci Antonínu Kuželovi z čís. 785, který jako učitel osmiletky ve Vlčnově neprošel politickou prověrkou v r. 1958. Kronikářsky zpracoval v této kronice r. 1954 (viz str. 3 - 49), jeho zpráva není podepsána. Jsem si vědom velikého úkolu a odpovědnosti před historií obce. Podle platných předpisů podávám nejprve kroniku obce v letech 1954-57 přehledně a od r. 1958 podrobně. Kroniku přebírám za předsedy MNV Frant. Janči. Mám v úmyslu zpracovat i období před 1945, neboť starší kronika se ztratila.

Jmenuji se Josef Kukulka, narozen 28. února 1913 ve Vlčnově. Otec František, pokrývač, padl r. 1915 ve světové válce, matka Marie, roz. Prchlíková, povoláním zemědělská dělnice, pochází z domkářské rodiny z čísla 188 b, podle nového číslování 756 na Vale. Sourozenců nemám. Maturoval jsem na ref. reálném gymnasiu v Uh. Brodě a od roku 1933 jsem v učitelské službě postupně v Lidečku, Nedaš. Lhotě, Nedašově, Slavičíně, Bánově a od 1. září 1957 na osmileté střední škole ve Vlčnově. I když jsem mnoho let působil na sousedním Valašsku, dojížděl jsem často k matce a udržoval stálé styky s rodnou obcí. Vyučuji češtině, dějepisu a zeměpisu. O historickou práci jsem projevoval zájem od malička, je v ní mnoho povzbuzení k radostnému zítřku, ale také varovného napomenutí. Kéž i moje řádky přispějí k prospěchu rodné obce, spokojenosti a klidu spoluobčanů!

 

I. 1945 - 1957
Vlčnov za války

Fronta se přiblížila k našemu kraji až r. 1945. V únoru a březnu se stavěly ve Vlčnově silniční překážky směrem od Uh. Brodu, protože se čekal průlom u Mor. Ostravy. U sv. Jakuba a u mlékárny byly postaveny sruby ze silných klád po obou stranách silnice, vyplnění kamením. Prostor mezi nimi měl být v případě postupu tanků zatarasen kládami. Pořizování těchto staveb šlo velmi pomalu, ani německým vojákům na tom příliš nezáleželo a za „šnops“ prodávali dřevo i po celých fůrách. Vlčnovjané pracovali i nuceně v Brodě a ve Veletinách. Zdálo se, že velikonoce budou už ve znamení fronty. Po pádu Nov. Města a Trenčína začal ruch. Kopaly se horečně zákopy a kryty osobní, protože Němci odvlékali na Slovensko muže. Zakopávaly se potraviny a šaty. V neděli to bylo v kostele poznat, protože všechno lepší šatstvo bylo schované. Lidé se shromažďovali na křižovatkách, debatovali a pozorovali dlouhé transporty ustupujících Maďarů, kteří několikrát nocovali na „universitě“. Němci byli v nové škole už začátkem března, takže vyučování muselo být přerušeno. Obecná škola byla proměněna v lazaret a velká auta s červeným křížem vozila pak raněné od Strání. Čtrnáct jich Němci pochovali na hřbitově bez šatů a bez parády. Zvedli ruku nad hrobem a „Padli, aby Německo žilo“. V pátek 6. dubna 1945 nastalo horečné očekávání, protože na obecní úřad se přihnali zděšení Němci, že za 4 hodiny tu budou Rusi. Ale ani za 14 dní tu nebyli, protože se Němci ve Strání zuřivě bránily. To bylo všelijakých zmatených zpráv o obsazení Horněmčí, Suché Loze atd. Tehdy se objevili poprvé místní partyzáni v akci. Odzbrojili večer 9. dubna četnickou stanici. Dlouho se cvičila v Oboře asi 27 členná skupina, vedená ruským poručíkem Dimitrijem Kuriněnkem a partyzánem Michalčíkem zv. Hanzem, který byl později za neznámých okolností odpraven. Přes zimu se schovávali v dědině a v krytech. Poněvadž tehdy gestapo i Kripo už opustily náš kraj, nemělo odzbrojení četníků žádných následků a partyzáni se dostali k několika puškám, kterých měli nedostatek. Téže noci vybuchla „búda“ Vincka Kužely, naproti kapličky, kde byla schůze Revolučního národního výboru. V „búdě“ bylo na 15 osob, předsedou po rušném jednání zvolen Frant. Kučera 148. Výbuchem byla „búda“ rozmetána a vyhořela i se sousedními „búdami“. Velitel partyzánů Dimitrij Kuriněnko Lavrentěvič zahynul, dva členové těžce zraněni: Jaroslavu Beňovi 806 byla silným nárazem zlomena ruka a Frant. Zemkovi 486 vyrazila střepina oko. Výpovědi účastníků o příčině neštěstí se rozcházejí. Jedni praví, že šlo o nešťastnou náhodu s granátem, který se neopatrným velitelovým pohybem odjistil a za krátkou dobu vybuchl, jiní účastníci mluví o úmyslné příčině. K výbuchu došlo půl hodiny po půlnoci z 9. na 10. dubna, kdy část účastníků už odcházela a stála před „búdou“, ostatní byli ještě v zadní místnosti. Výbuchem byl východ zatarasen a přítomní museli trhlinou ve zdi vyskákat ven. Mrtvola ruského poručíka byla příští noci ze sutin vyhrabána a tajně pochována ve vinohradě Josefa Pavelčíka, obuvníka ve Vlčnově 165 a po skončení války přenesena na místní hřbitov z domu Frant. Kučery 148. Tento rolník dlouho Dimitrije skrýval a s partyzány spolupracoval. Ruští zajatci byli od místních lidí podporováni jídlem i šatstvem. Asi 9 jich také uteklo k partyzánům. Přímo pocítil Vlčnov válku 15/4, kdy právě přes hrubou mši rumunská letadla napadla Uh. Brod. Okna v kostele se chvěla a už odpoledne se Broďané stěhovali na venkov. Bombardovací letadla ve skupinách 3 - 6 se objevují každou chvíli na obloze, bombardují hlavně prostor Kunovic a St. Města. Mnozí lidé si z fronty nic nedělali, počítali, že to Vlčnova mine, protože leží mimo důležité komunikace. Pracovali na polích, jako by ani válka nebyla. Německých letadel jsme tehdy neviděli. V úterý 17/4 se ubytovaly ve Vlčnově oddíly s koňmi. Toho dne ve 12-13 hod. se objevil kolem slunce krásný duhový kruh, přesně kulatý. Slunce bylo uprostřed a celou hodinu to trvalo. Počasí bylo klidné, žádná bouřka toho dne nebyla. Přirozeně by se to dalo vysvětlit mlhovinou, jejíž okraje rozložily sluneční světlo ve spektrum. Někteří lidé však v tom viděli znamení konce války a vzpomněli si na polární záři, která ozářila do krvava Evropu a věštila prý tuto hroznou válku. 18/4 nařídil německý komandant, usazený v obecní kanceláři, aby před každý domem byl vykopán kryt pro případ pouličních bojů v podobě |¯|--|, hluboký 150 cm. Málo jich bylo podle předpisu. Zakázal chodit po dědině od 8 hod. večer do 5 h. ráno. Němci si v rozhovorech stěžovali, že tak neochotného obyvatelstva ještě neviděli, ale spokojili se s noclehem na zemi. Stravu měli slabou a cigarety jen „frontové“. Ve čtvrtek 19/4 přišly nové oddíly na posilu, protože Rumuni už odstřelovali Horní Němčí. Mnoho lidí chodilo do Boří a dívalo se na letadla, která bombardovala německá auta a děl. baterie. Bylo slyšet kulomety a i pušky. Vrata jsou popsána velkými povzbuzujícími hesly německy: „Zvítězíme přece“, „Nikdy nekapitulujeme“, „Raději mrtvi než otroci“ atd. 21/4 obsadili Němci už Boří a fronta se blížila. Lazaret z obecné školy se přestěhoval na západ na západ. Od 22/4 nařízeno, aby muži chodili kopat nad dědinu zákopy. Bylo jich tam málo, ačkoliv se jim hrozilo trestem smrti. Lidé zdokonalovali vykopané kryty proti bombardování trámy, kamením a slámou. Mnoho se dalo do kopání ve žlebě pod Vinohrady. Nemluvilo se o ničem než o krytech. Některé byly opravdu pěkně a důkladně udělány. Ve středu 25/4 už bylo nutno každou chvíli utíkat do sklepa, protože letadla řádila. Toho dne mnoho lidí se hnalo k Hladišově továrně do Brodu. Kradli tam slivovici, marmeládu a hlavně cukr, když byla továrna zasažena. Mladík J. Koníček 130 byl zasažen střepinou granátu, vrženého z ruského letadla u „Kaštanů“ a vykrvácel. Děla řvou od rána 26/4 a fronta se rychle blíží. Němečtí vojáci balí a zásobovací vozy odjíždějí. Několik děl postavili Němci u Dvora a nad dědinou, několik děl odjelo ve 14-15 hodin, vše za hřmění hukotu děl a letadel. Navečer vnikli Rusové do Uh. Brodu a ve Vlčnově je chaos. Děla tahají sem a tam a večer odjíždějí i pancéřové vozy. Začal velký liják a Rumuni začali odstřelovat z Boří Vlčnov granáty. Střety hvízdaly a mnohé dopadly do středu i na dolní konec (až čís. 28), celkem asi 50. Vše bylo ve sklepech, v krytech, lidé se modlili o holý život, nikdo však nezahynul. Tato noc na pátek 27/4 byla pro Vlčnov rozhodující. Ohromný liják zabránil Rumunům v kanonádě. Deště využili Němci a v noci zmizeli, vyhodili ovšem tři mosty (u sv. Jakuba, u mlékárny a Gavalcům most u čís. 127). To byly hrozné detonace, i vzdálené domy se otřásly. Traverzy byly roztrhány a daleko odhozeny. Všechny okolní domy byly poškozeny a to střechy, okna, dveře, vrata. Ráno hvízdaly zase střely nad zděšeným obyvatelstvem, které se ve sklepech špatně vyspalo. Němců tu nebylo a Rumuni to nezkoumali. V kritické chvíli zachránili Vlčnov dva občané a sice Jura Pavelčík čís. 7 a Frant. Pecha 442, kteří s nasazením života pronikli až k rumunským pozicím a přesvědčili je, že Germánů ve Vlčnově není. Rumunská 3 členná hlídka pronikla asi o 9. hod. k obecní kanceláři a vystřelila rakety „zastavte palbu“. Právě letěla nad Vlčnovem bombardovací letadla, byl tak pravý čas. Tím byla situace zachráněna. Obyvatelstvo šlo nadšeně Rumunům vstříc, zdravilo je bílými šátky a vítalo je srdečně. První česko-slovenská vlajka zavlála na domě Jury Pavelčíka 7, který dlouho se skrýval u partyzánů, byv pronásledován gestapem. Vějířovitě se blíží Rumuni k vesnici, lidé slzeli radostí a dávali jim slaninu, víno a cigarety. Na návsi je spousta lidí, potřásají si vzájemně rukama a přejí vše nejlepší v nové republice. Připadají si jako znovuzrození. Čsl. vlajky vesele vlají ve větru a po silnici postupuje proud vojska s děly a vozy. Doprava směřovala okolo Spolku, Rybáři, Ploty a přes most u č. 250, nebo dolů dědinou až k mlékárně, odtud směr Hluk a okolo Humen ke mlýnu. Bohužel bylo toto nadšení zchlazeno rabováním Rumunů. Ti se rozběhli po domech a brali všechno: koně, jídlo, šaty a první však „časy“ (hodinky). Lidé plakali zoufalstvím, považujíce v první chvíli tyto maličkosti za katastrofu. Vlčnov byl první nepoškozená dědina. S odstupem času bylo jasno, že ve srovnání s jinými obcemi vyšel z toho krásně. Rumuni se nezásobovali úředně přes obecní úřad, ale na svou pěst. Vtrhli do obchodu a brali cukr, na obci vynucovali revolvery „bumážky“ (lístky) na cukr, kradli seno a nešetrně rozhazovali. Někteří lidé se s nimi rvali, hlavně o koně, kterých se za 2 dny ztratilo na 50. Možná, že mnoho hodnot by se zachránilo, kdyby hned šly hlídky, které se objevily až za 3 dny a to ještě bez pušek. Také „búdy“ byly těžce poškozeny. Rumuni rozbili dveře, brali víno, stříleli do plných sudů a tyto i kouleli dolů Uličkou do dědiny. Čtyři rumunské divize byly nepřetržitě ve Vlčnově. Spousta koníků, často velmi ubohých a žádné motory. Převaha Rumunů nad Stráním byla alespoň 100 násobná a přece se tam měsíc bojovalo. Ve Vlčnově byla vyhlášena pracovní povinnost všech mužů a ve dne v noci se stavěly mosty za pomoci ruských ženistů. Rumunští důstojníci vystupovali slušně a dorozumělo se s nimi dobře německy i francouzsky. Mnozí dávali ale najevo sympatie k Němcům. Velící generál Deskalesku, velitel divize Dobrogea, byl ubytován se svým štábem po dobu 1 týdne na faře. Vajíčka, cukr, slepice, to kradli vojáci všude. „Co za vojna, keď kura ešče po dvore behá! “ volal prý jeden a střílel po slepici. Fronta se posunula k Prakšicím, takže poslední den měsíce dubna byl klidnější, i rabování ustalo. Rumuni pasou dobytek ve velkých stádech i na obilí. Z letadel už není strachu. 1/5 po mnoha letech zas stojí před obecnou školou máj. Rumuni pochovali ve Vlčnově 34 mrtvých, mezi nimi 1 kapitána. Lidé už to s nimi umějí, musí se na ně ostře. Bumážky si falšovali, jak se později zjistilo. I milice se zorganizovala, takže stále jsou v dědině 4 hlídky po dvou mužích. Mají na rukávě červené pásky, pušky dostali až později. Velitelem byl učitel Jarosl. Hanzlík. 4/5 odjel z nové školy rumunský lazaret. Rumuni vyklidili Vlčnov a lidé si oddechli. K večeru byla dědina zaplavena motorizovanými oddíly ruské tankové divize. Byli to většinou důstojníci, kteří zbyli z bojů v Maďarsku a jsou samý metál. Ruský oddíl s velitelem majorem Lachovičem měl velitelství na faře po 6 týdnů. V obci bydlet také vyšší velitel ppluk. Volkov. S vojáky přijelo na 100 ruských báryšní jako telefonistky, ošetřovatelky a pomocné síly u oficírů. Tyto oddílů byly tu na odpočinku až do 15. června. Zásobování měli nádherné, spousty vína, spritu (90% líh), maso 3x denně, krásný chléb. Lidé se s nimi snadno domluvili, zvláště s Ukrajinci. Vystupují pěkně a nekradou jako Rumuni. Kuřáci mají ve Vlčnově zlaté časy, protože Rusi mají spoustu tabáku a nešetří tím nijak. Jejich velká auta jsou českého a amerického původu. Líbí se jim Čechoslovačky, jen by si je rádi odvezli „v Moskvu“. 9/5 byla vyhlášena kapitulace Německa. Vojáci oslavovali „vojna kaput“ a bylo veselo. Odpoledne uspořádal MNV krásnou manifestaci s průvodem krojovaných a slavným „Te Deum“ v kostele. Standarty pro průvod zhotovili učitelé. Byly tam nápisy ruské na počest maršála Stalina, SSSR a vítězství nad fašismem a české: Ať žije president Beneš, Čsl. republika a gen. Svoboda. Domy byly ozdobeny praporky a kvítím. Dvě kapely hrály v průvodě. V kostele se nadšeně zpívaly hymny „Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýská“. Rusi tančili na ulici své tance při harmonikách. Večer už byla taneční zábava jako v míru. 11/5 lidé zahrabávají kryty. Škoda, že nejde proud, není zpráv z rozhlasu ani z novin, protože železnice ani pošta nejsou v provozu. Dne 13/5 byla v Uh. Brodě manifestace pro Čsl. republiku, které se zúčastnili Vlčnovjané i s kapelou. 14/5 vypukla zámecká aféra. V zámečku v Oboře se skrývali dlouho partyzáni. Pak tam přišlo vojsko a zámek vyrabovalo. Bohužel spousta lidí z dolního konce považovala to za příležitost k obohacení. Brali knihy, vyřezali vzácné olejomalby z rámů, pokradli pohovky nebo alespoň plyš z nich strhali, i vzácnou keramiku pobrali. Vysvětlovali si svobodu moc volně. Devět největších viníků bylo zavřeno, nakradené věci museli vrátit, protože to byl majetek muzea v Uh. Brodě a mělo to většinou cenu historickou. Zámek byl zpustošen. V hlavním sále velké množství knih spáleno a křišťálový lustr rozstřílen. Ostudu z této aféry mají Vlčnovjané velikou. 16/5 se ustavil druhý MNV z 4 politických stran. Předsedou zvolen František Hauerland 210 (nár. socialista), místopředsedou Jar. Hanzlík (soc. demokrat), kulturní referent Jan Knotek 82 (lidovec). MNV měl 14 členů, z toho 2 zástupci rolníků jako nepolitičtí. 18/5 narukovali vojáci ročníků 1910 - 18 do Slavičína. Ročníky 1910 - 1913 se vrátily, protože v kasárnách nebylo zásobování, ani výzbroj, ani výstroj. 21/5 na svatodušní pondělí byla normálně Jízda králů. Zajímavé je, že u Rusů nevzbudila pozornosti. Na obci je pilno; vydávají se potvrzení k cestování hodně sedláků se rozjelo do Čech hledat koně. Vracejí se lidé z koncentračních táborů (Jar. Prchlík a Cyril Smýkal). Jediná Němka Roza Hanousek byla ostříhána a dopravena do sběrného tábora. Dne 27/5 byla v Uh. Brodě slavnost k 61. nar. presidenta Dr. E. Beneše. Vlčnov se jí zúčastnil krojovanou skupinou s kapelou. Zájemci o přestěhování do pohraničního území se hlásili hojně na obci. Bylo jim vymezeno několik vesnic v prostoru Mikulov-Znojmo. Jsou to vesnice: Valtrovice, Křídlůvky, Hrádek, Čejkovice, Čula, Bořice, České Křídlovice. Přeplněný Vlčnov měl příležitost usadit přebytečné a nemajetné rodiny a kolonizovat pohraničí. 12/6 byl rozšířen MNV na 30 členů. Málo zastoupeni byly sedláci, protože neměli své stavovské strany. 15/6 vojáci odjíždějí. Spousta plně naložených nákladních aut stála večer před odjezdem připravena k odjezdu. Byla ověnčena růžemi. Jejich odchodem skončily válečně poměry v obci.

Tak velký světový požár se neobešel bez obětí. Oběti byly ze všech stavů, nejvíce byla postižena inteligence, která byla v čele ilegální činnosti. Z vlčnovských rodáků byli umučeni: Pater Frant. Kužela 141, poručík v činné službě Frant. Pavelčík 68, první zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi, druhý v Mauthausenu. Úředník Jan Moštěk 92 též zahynul. Z dělníků zahynuli v Říši: Josef Moštěk 299, Jan Pavelčík 287, Josef Hrabal 271, Josef Zemek 707, Frant. Gála 239 a Marie Mikulcová 511. V koncentráku byli a domů se navrátili: Cyril Smýkal z Breslau, Frant. Koníček 199, Jan Kadlčík 461, Miroslav Koníček 277 a Jaroslav Prchlík 658. Pro hospodářské delikty (černé porážky prasat) byli vězněni v různých koncentračních táborech: Frant. Mikulec 724 (byl popraven sekerou ve Vídni, další byli vězněni v různých táborech 18 měsíců až 5 let), Karel Kužela 555, Frant. Chovánek 668, Jan Chvilíček 48, Ant. Mikulec 95, Josef Moštěk 34, Josef Zemek 581 a Jan Mikulec č. 198.

Roztřídění obyvatelstva

Podle potravinových lístků, o které se pochopitelně všichni hlásili, měl Vlčnov k 6. březnu 1945 celkem 3.220 obyvatel, z toho dospělých mužů nad 14 let 1.124, dospělých žen 1.212. Z mužů nad 14 let bylo zaměstnáno: v průmyslu, obchodě a řemeslech 387, v zemědělství 579, u ČMD a pošt 9, ostatní veřejní zaměstnanci 34, výměnkáři, pensisté a nezaměstnaní 108, ostatní, které nelze označit 7. Z žen nad 14 let bylo zaměstnáno: v průmyslu, obchodu a řemeslech 66, v zemědělství 164, v domácnosti a ostatní 982.

Volby. První volby do ÚNS se konaly dne 26. května 1946. Dle jejich výsledků byly upraveny mandáty v národních výborech. Ve Vlčnově obdrželi podle kand. listin: 1. Komunisté 234 hlasy a 4 mandáty (v okrese 10.580), 2. Lidovci 999 hlasy a 16 mandátů (v okrese 23.741), 3. Sociální demokraté 162 hlasy a 3 mandáty (v okrese 7.560), 4. Národní socialisté 438 hlasy a 7 mandátů (v okrese 7.182). Pro stranu lidovou, která dostala největší počet hlasů, hlasovali uvědomělí katolíci všech stavů, zemědělci, kteří stavovské strany neměli, hlasují pro národní socialisty, dělníci se pak rozdělili pro komunisty, sociální demokraty a nár. socialisty. V těchto volbách byl zvolen poslancem za župu Zlínskou místní rolník Jan Plesl 146 za stranu lidovou, do ONV v Uh. Brodě rolník Jan Kučera 58 za stranu národně socialistickou.

Po Únoru 1948 se konaly volby do ÚNS společnou kandidátní listinou čtyř politických stran obrozené NF v neděli 30. května 1948. Pro společnou kandidátní listinu bylo celostátně odevzdáno 89% všech platných hlasů, 11% lístků bílých a neplatných. Ve Vlčnově nepřáli společné kand. listině a z 1.773 odevzdaných hlasů bylo pro ni odevzdáno 1.061 hlasů tj. 59,84%, bílých lístků 587 a neplatných 125. V župě Zlínské byl zvolen poslancem opět rolník Jan Plesl.

Nové volby se konaly v r. 1954, na jaře do NV, na podzim do ÚNS (viz str. 8 a 33).

Posledně se do všech nár. výborů v celé republice konaly volby 19. května 1957. Podle zprávy ústřed. volební komise se zúčastnilo voleb v ČSR 99,26%ˇvšech zapsaných voličů a pro kandidátku NF bylo odevzdáno 99,12% hlasů. Naše obec byla rozdělena na 33 volebních obvodů. Bylo tedy voleno 33 kandidátů do MNV, 3 do ONV a jeden společně s Nivnicí a Korytnou do KNV. Volby se konaly v obou školních budovách, všichni navrhovaní kandidáti byli zvoleni. Na ustavující schůzi nově zvolených členů MNV byla zvolena rada MNV, předsedou zvolen Frant. Janča 786, dělník, tajemníkem Miroslav Knotek, zaměstnanec STS, náměstkem předsedy MNV Frant. Zemek 602, dělník (viz str. 31). Za členy ONV zvoleni Ant. Eliáš 832, který znovu zvolen náměstkem předsedy ONV v Uh. Brodě, dále Marie Zemková 361 a Jos. Koníček 55. Volební vítězství NF znamená i ve Vlčnově další upevnění lidově demokratického zřízení a rychlejší cestu k socializaci vesnice.

K 28. říjnu 1945 v prvním roce osvobození byla uspořádána mohutná oslava státního svátku, do které se zapojilo všechno občanstvo. Byl uspořádán velkolepý lampiónový průvod vesnicí a vystřelovány krásné barevné rakety. Slavnostní projevy před lípou svobody u staré školy pronesli posl. Jan Plesl a řed. měšť. školy Lad. Beránek. Stejně nadšená slanost se konala i v příštím roce, na níž posl. Plesl seznámil občany s dvouletým budovatelským plánem. V letech 1951 - 52 probíhaly v obci veřejné schůze občanů o hospodářsko - technické úpravě půdy, které měly vesměs bouřlivý průběh. Byly to počátky dlouhých a tvrdých bojů při zakládání JZD. Sedláci ani kovozemědělci zřejmě těmto novotám nepřáli. Při schůzích dali se strhnout provokačními řečmi některých jedinců. Při jedné takové bouřlivé schůzi ve „Spolku“ byla rozbita busta presidenta Gottwalda, vypůjčená ze školy k výzdobě sálu. I přednes básně pionýrky Cecílie Vaňharové k zahájení schůze přerušovali občané dupání a křikem. Vlčnov žil stále i v dalších letech v bouřlivých problémech socializace vesnice. Tak začátkem září 1953 měl v obci veřejný projev ministr spojů A. Neumann. I při jeho projevu byly zorganizovány provokace a projev byl přerušován výkřiky.

V Únoru 1948 rozdrtila KSČ reakci, upevnila svou moc a vytvořila předpoklady k rychlejšímu postupu na cestě k socialismu a komunismu. Možno říci, že v obci probíhal Únor celkem klidně. V místě nebylo velkostatkářů ani továrníků a tak utvořený Akční výbor obrozené NF s předsedou Janem Ondrůškou č. 421 prověřoval veřejnou činnost všech stran a spolků bez větších obtíží. Všechny zaměstnance a funkcionáře většinou ponechal na svých místech. Po Únoru překročilo mnoho nespokojených občanů ilegálně hranice Republiky a hledají si nový domov takřka po celém světě. Z Vlčnova to byly studenti Josef Zemek 530, Josef Pavelčík 576, Ant. Moštěk 469, dále rolník Frant. Kučera 148 a řezník Tomáš Zábrana 484. Z politických důvodů byly k dlouholetým žalářům odsouzeni posl. Jan Plesl 146 (zemřel 21. srpna 1953 ve věznici na Mírově u Zábřeha, pochován ve Vlčnově 23. srpna), dále rolník Jan Kučera 58, kněží Oldřich Klabačka 473, Karel Kolek 149, Jakub Zemek 388 a Josef Moštěk 469.

Podle Košického vládního programu byli po osvobození v r. 1945 povoleny čtyři politické strany. Ve Vlčnově byly utvořeny všechny a podle početnosti to byly: 1. Čsl. strana lidová. Organizovali ji staří předváleční členové. Hájí zájmy katolíků. Její kádr tvoří malorolníci a rolníci, také část dělníků a učitelů. Je to jediná nesocialistická strana. Vlastní Lidový dům s přilehlým kinem. Po Únoru 1948 ve Vlčnově zanikla, protože její členové nesouhlasili s programem obrozené NF vedené komunisty. 2. Čsl. strana národně socialistická. Organizují ji staří předváleční členové, k nimž se přidali rolníci. Patří k ní i hodně učitelů. Jejím střediskem je hostinec „U pošty“ („Spolek“). Po Únoru živoří a má většinou členy papírové. 3. Komunistická strana Československa (KSČ). Skládá se vesměs z dělníků. Po Únoru 1948 jako vedoucí strana ve státě značně početně vzrostla. 4. Čsl. strana sociálně demokratická. Organizovali ji předváleční členové. Hlásí se k ní dělníci, část malorolníků a také někteří učitelé. Schází se stejně jako komunisté v hostinci u Chovánků. Po Únoru 1948 celostátně splynula s KSČ.

Tělocvičné jednoty Sokol a Orel. Zahájily činnost hned po osvobození. Zahajovací schůze Sokola konána 7. června 1945. Starostou zvolen Vincenc Moštěk 682, náčelníkem Frant. Pavelčík. Po Únoru zanikla Československá obec sokolská (ČOS) a tělovýchova sloučena s Orlem, který v obci vyvíjel též rozsáhlou tělovýchovnou i kulturní činnost. V r. 1952 utvořena vesnická jednota Sokol, k níž přešli i fotbalisté v obci dobře zorganizovaní, a v roce 1957 utvořena celostátně Českosl. sjednocená tělesná výchova (ČSTV).

Čsl. svaz požární ochrany, do r. 1953 zvaný Svaz dobrovolných hasičů, je stará organizace, která ve Vlčnově oslavila v r. 1954 60 let svého trvání. Řídí se heslem napsaném na zdi uvnitř skladiště: Bohu ku cti, bližnímu ku pomoci. V době osvobození vedl sbor starosta Jan Plesl 146, velitel Cyril Pavelčík 115, od r. 1951 byli vystřídáni starostou Frant. Hauerlandem 210 a velitelem Frant. Kovářem 309, kteří vedou požárníky podnes. Samaritskou stráž obstarával Fr. Dacík, kterýžto obor přešel v roce 1950 k ČSČK. Požár se hlásil hasičskou trubkou (známí trubači Jos. Stloukal 505 a Jos. Křapa 250), od r. 1947 sirénou, umístěnou na býv. mlékárně. Hasilo se ruční stříkačkou, v r. 1946 byla pořízena motorová.

Čsl. červený kříž (ČSČK). Od r. 1950, předseda MNV Jan Cahlík, jednatel Ludvík Válek, učitel. Rozvíjí v obci zdravotně výchovnou činnost.Do konce r. 1957 vyškolil na 80 zdravotníků.

Výbor žen při MNV, dříve Rada žen. Provádí v obci sociálně politickou práci, každoročně pořádá MDŽ.

Čsl. svaz mládeže (ČSM). Organizuje se hned po válce, ale dosud se k aktivnější činnosti nepropracoval.

Svaz československo-sovětského přátelství (SČSP). Rozvíjí od r. 1950 přednáškovou činnost, kde informuje občanstvo o životě a budování socialismu a komunismu v Sovětském svazu.

Svaz bojovníků za svobodu, později zv. Svaz protifašistických bojovníků. Vznikl spojeních všech odbojových složek 1. a 2. svět. války. Pořádá důležité státně-politické akce, při oslavách vystupuje ve stejnokrojích.

Katolická charita. Rozvíjela sociálně-podpůrnou činnost, po Únoru zanikla.

Svaz pro spolupráci s armádou (Svazarm). Založen r. 1953, první předseda Miroslav Knotek. Činnost vyvíjí stále menší, cvičí nastávající vojáky, školí civilní obranu.

Svaz čsl. válečných poškozenců. Staral se už po 1. svět. válce o oběti války. Po Únoru zanikl. Ve Vlčnově vedla Svaz matka kronikářova Marie Kukulková 756.

Jednotný svaz českých zemědělců. Hájil zájmy soukromých zemědělců. Po Únoru se i zájmovými odbory (vinaři) zanikl.

Lidová myslivecká společnost. Tento sport je v obci starý a velmi oblíbený. Myslivci se také o zvěř starají, v Boří si postavili chatu.

Včelařský spolek. Pokračuje po válce v činnosti pod vedením předsedy Jana Uhříčka 524, od r. 1951 Bedřicha Chaloupky. V r. 1945 čítal: Vlčnov 38 členů a 268 včelstev, Veletiny 15 členů a 98 včelstev, Hradčovice 8 členů a 64 včelstev, Lhotka 5 členů a 30 včelstev. Celkem: 66 členů a 460 včelstev.

Už po 2 letech se vracejí z jižní Moravy vlčnovští osídlenci. Někteří si představovali, že tam bude život velmi pohodlný, jiným se nelíbila postupující socializace vesnice. A tak z původních přistěhovalců, kterých bylo na 80 rodin, zbylo koncem roku 1957 všeho všudy 12 rodin.

Od 1. ledna 1950 se vedou na obci matriky, dříve je vedly církevní úřady.

Američtí Češi nezapomínají na svou rodnou obec, stále udržují s rodinami ve staré vlasti písemné styky. Vlivem uvolněné mezinárodní situace se jim naskytla možnost, aby se do rodné obce podívali a potěšili se ze svými drahými. Využili toho a v r. 1957 zavítali do Vlčnova z USA: Vincenc Kučera (v čís. 659), Lýdie Mikulcová-Hroudová (v čísle 40), z Kanady přiletěla Filoména Zábranová-Šopíková (v čísle 733). Viděl jsem Vinc. Kučeru, jak chodil po Vale a prohlédal si s pohnutím svou rodnou chaloupku a každé místečko, které ho zavádělo do raného dětství, fotografický aparát měl zavěšený na krku a všechno všecičko zachytil pro trvalou památku svým vnukům v Americe. S každým známým se zastavoval a dlouho povídal o tom, kde kdysi skotačili, hráli se, zpívali a dováděli. Ano, láska našich lidí k rodné hroudě je veliká, neuhasíš ji ani v moři, které odděluje starou vlast od Ameriky. Všichni přinesli známým bohaté vítané, dojemně se loučili, ale ne natrvalo, neboť věří, že ještě přijedou.

Vžívá se zvyk, že na MNV se vítají novorozeňátka, obyčejně se kmotrové zastaví, když se vracejí z kostela od křtu. O vítání se vede pamětní kniha. První byl přivítán 7/7 1957 syn Jana a Marie Kovářových 846, členů JZD, Josef, narozený 24/6 1957.

Dne 7. června 1948 vzdal se svého úřadu president dr. Edvard Beneš a brzy nato v pátek 3. září zemřel ve své vile v Sezimově Ústí. Z Vlčnova se zúčastnili v Praze pohřbu posl. Jan Plesl s početnou delegací. Jeho náhlé smrti želili všichni občané, vzpomínajíce jeho zásluh o vybudování našeho samostatného státu.

V březnových dnech 1953 zemřeli dva dělničtí vůdcové, 5/3 J. V. Stalin a 14/3 Klement Gottwald. Ve všech obcích byly konány tryzny. V naší obci byl postaven smuteční katafalk zesnulého pres. Gottwalda a jednotlivé složky ND položily k němu věnce. Smuteční slavnosti se vedle občanů zúčastnili i žáci školy. Zásluhy zesnulého ocenili předseda MNV Jakub Buráň a řed. měšť. školy Stan. Zlomek.

Dne 13. listopadu 1957 zemřel po krátké nemoci pres. Antonín Zápotocký. Před MNV uspořádána smuteční tryzna, ve smuteční stráži se střídali členové strany a organizací NF - Sokol, požárníci, SČSP, ČSM, výbor žen a pionýři školy. Životní dílo zesnulého zhodnotil předseda MNV Frant. Janča. 19. listopadu zvolilo NS prezidentem Republiky 1. tajemníkem ÚV KSČ Ant. Novotného.

II. HOSPODÁŘSKÝ ŽIVOT

Myšlenky společného hospodaření k nám pronikají v roce 1950, k založení JZ D ve Vlčnově došlo 21. května 1951 (viz 44-48). V dalších letech je celé politické dění v obci zaměřeno k socializaci vesnice. Hospodářsko-technická úprava půdy přes všechno úsilí KSČ a její rozsáhlou přesvědčovací akci, která se v obci rozpoutala, nebyla dlouho uskutečněna. Rolníci podléhali šeptané propagandě a západnímu rozhlasu, který je zrazoval od vstupu do JZD. Hospodaření v JZD bylo ztíženo roztroušeností půdy a tak přikročeno k arondaci pozemků. Při provádění arondace „Na panském“ v r. 1956 došlo k výtržnostem z řad některých rolníků. Pro udržení klidu a veřejného pořádku byly tři ženy soudně stíhány a to Kateřina Kučerová 664, Marie Mošťková 661 a Anna Chovánková 667. V posledních třech letech možno pozorovat stálý růst socializace, jak ukazují čísla dle stavu na konci roku: R. 1955, stav členů 27, hospodaří se na 78 ha půdy, PJ 14 Kčs, předseda Petr Vaškeba. R. 1956, stav členů 35, půdní základna 108 ha, PJ 20 Kčs a 2 kg obilí. Předseda Jakub Buráň. R. 1957, stav členů 65, výměry 207 ha půdy, PJ 20 Kčs a 2 kg obilí. Předseda Frant. Klabačka.

Po válce pustili se rolníci s radostí do práce na svobodné půdě, ale hospodaří nadále postaru. Sedláci užívají koňských potahů, malozemědělci kravských, jimiž vykonávají veškeré práce na úzkých polích. Ti nejmenší „troškaři“ zvaní, tak do 1,50 ha, kteří svého potahu nemají, pracují u sedláků „na oddělo“ tj. za práci dobytkem, kterou jim sedlák provede musí sedlákovi často i s rodinou ručně odpracovat. Tím si sedláci zajišťují pracovní síly, o které bylo po válce veliký nedostatek. Služek a čeledínů totiž sedlák nesehnal. Ti raději odešli do továren, kde měli lepší pracovní podmínky. Odpracovali si 8 hodin denně, vydělali slušný obnos a zbylo jim ještě mnoho času na zábavu. Nejlépe se daří zaměstnané mládeži z rodin malozemědělců, které mají vlastní potraviny, jež jsou stále poměrně drahé. Dívky se proto „nóbl“ oblékají, mizí rozdíl mezi nimi a městskými slečinkami, hoši zase šetří na motorky. Jinak služky a čeledínové pracovali dříve bez časového rozvrhu, finančně byli slabě odměňováni a stále měli pocit, že jim kdosi poroučí. Větší rolníci měli své mlátičky a začínaly traktory. Ve vsi se jednalo o 13 mlátiček a 3 traktory, které rolníci museli předat socialistické výrobě. Rolníci se snaží, aby splnili všechny dodávky a měli od „pánů“ pokoj. Až v posledních letech možno zaznamenat neplniče v počtu 8 - 12 %, většinou nestačili plnit zvyšované požadavky na výrobu.

V důsledku úpadkového hospodářství byli v r. 1957 likvidováni sedláci: Ant. Kadlčík 738, Frant. Marášek 104, Jan Koníček 740, Jan Pavelčík 100, Frant. Moštěk 357. Do družstva i po několikerém přesvědčování vstoupit nechtěli. Jejich pozemky spolu s mrtvým i živým inventářem kromě domku s přilehlým humnem přebralo JZD na dobu 6 let, kdy na vráceném majetku mohou znovu hospodařit. Neobešlo se to ovšem bez křiku, pláče i výhrůžek, takže při přebírání zakročovala i SNB. Likvidovaní rolníci hledají pak živobytí v námezdní práci. Tak Jan Pavelčík našel práci v dolech v Ostravě, Ant. Kadlčík přechodně v cukrovaru, jiní jako Anna Koníčková pracuje za mzdu u známých rolníků.

Rostoucích mechanizace v zemědělství si vyžádala zřízení Strojně traktorové stanice (STS). Ve Vlčnově byla zřízena r. 1948 a nouzově umístěna ve starém dvoře. Pohonné látky byly s traktory. Později našla vhodnější místo na prostorách zrušeného orelského hřiště za kinem. Středisko zpočátku vlastnilo vzory: 3 Š-30, 2 Z-25, 1 Wikov, potom přibyly „Fordcon“, jedna Pragovka a jedna Slavia. Tyto stroje byly odebrány vesnickými kulakům, nebyly však dostatečně výkonné. První pásový stroj byl dodán v r. 1955, byl to sovětský KD-35. Ani tento stroj nevyhovoval provozu a nestačil krýt požadavky růstu JZD. Tomu lépe vyhovoval stroj DT-45. V počátcích pracovali na středisku s vedoucím traktoristou Janem Mošťkem traktoristé Josef Nevařil, Frant. Vozár, Jiří Pecha, Vašek Beňa. Středisko pracovalo postupně pro pět družstev: Vlčnov, Veletiny, Hradčovice, Lhotka, Drslavice. Pro ně pracuje přednostně, pak pro soukromě hospodařící rolníky, a když není právě práce, tak STS nabízí své služby všem občanům.

Zvýšené nároky na lepší život a lepší a kvalitnější stravu kladly už za války a hlavně po ní větší požadavky na rostlinnou a živočišnou výrobu. Žádá se po rolnících i JZD intenzívní hospodaření. V rostlinné výrobě se proto zvýšenou měrou využívá strojených hnojiv, aby se zvýšily hektarové výnosy, neboť půdy nepřibylo. Mezi rolníky je z toho zneklidnění, ale snaží se, aby zvyšované dodávky splnili. Vlčnov patří tradičně k oblasti obilnářsko-řepařské, kromě toho se pěstují olejniny, paprika, kukuřice na siláž, dále víno a ovoce.

Roku 1945 obdělávali Vlčnovjané orné půdy 1.756 ha, zahrádky 35 ha, ovocné sady 26 ha, louky 171 ha, pastviny 27 ha, vinice 17 ha, lesů 96 ha. Celkem bylo více než 700 zemědělských podniků včetně nejmenších.

S dobytkem tomu nebylo lépe. Válečnými dodávkami se jeho stav snížil. K 1/5 1945 je tento stav: koně 191 (minus 50 nejlepších se ztratilo za rumun. tažení), 117 hříbat, 210 telat, 347 jalovic, 30 býků, 580 dojnic (úbytek hovězího 200 kusů), 618 koz, 132 kůzlat, 281 ovcí a 132 jehňat. Katastrofálně ubylo slepic, dříve úředně na 2.000, ve skutečnosti jich bývalo víc. Dále 477 selat, 476 prasat, 183 prasnic (úbytek 300 kusů).

Po teplejších dnech v r. 1956 uhodila tuhá zima, takže stromy s proudící mízou na to doplatily. V létě vozili lidé celé fůry vykácených suchých trnek a durancií, jabloně nebyly postiženy, protože rok před tím nezarodily. Réva vinná zmrzla, hlavy však vyhnaly letorosty, takže vinice se zmladily. Toho roku však vína nebylo. Zmenšený stav stromů se těžko doplňuje, protože také školkařské závody mladé stromky prodávají v omezeném množství.

Včelařství a myslivost se úspěšně rozvíjejí i po válce. V letech slabé snášky jako byly r. 1945, 1948, 1953 museli včelaři požadovat ONV o snížení i prominutí dodávky medu. Tak v roce 1948 bylo rojů mnoho, ale medu málo. Po krupobití bylo nutno včelstva přikrmovat, protože veškeré kultury byly zničeny. Cukr byl na příděl a přidělená množství 5 kg na včelstvo naprosto nestačilo k řádnému zazimování rojů. Včelaři se strachem očekávali příští jaro. Zimu tehdy přečkalo 359 včelstev, hladem zahynulo 74, neboť jarní příděl cukru byl poukázán opožděně. Slabá včelstva se musela spojovat, takže stav včelstev ještě více klesl. R. 1950 dodali včelaři do Polska 16 rojů a dalšího roku pro roje Polesí Starý Hrozenkov celkem 16 včelstev. Kontroluje se zdravotní stav včel. V r. 1953 zjištěna ve Veletinách u Fr. Vlka nemoc nosema. Toho roku zahynulo 18% včel. Vysazují se na obci ozdobné keře a rozšiřují medonosné pícniny. Pole na návsi zaseté pohankou se neosvědčilo, lidé na ně vyhánějí drůbež, dokonce se do ní pustili srpem, takže sklizeň nebyla žádná. Včelaři Chaloupka a Pešl kočují se včelami pro lepší výnos olejnin.

Vlčnov je stará zemědělská obec, která doposud nemá průmyslového závodu. Dělníci hledali práci v okresním městě nebo jezdili za ní po celé republice. Před združstevněním pracovali v r. 1948 v obci soukromě tito řemeslníci: Obuvnictví - Frant. Gavalec 606, Stolařství - Karel Kovář 38, Josef Pavelčík 495, Cyril Moštěk 675, Josef Pavelčík 165, Fr. Zemek 750, Karel Vozár 231, Jar. Moštěk 502, Sedlářství - Karel Křapa 439, Kovářství - Lad. Pavlacký 304, Krejčovství - Frant. Šulák 247, Frant. Cahel 712, A. Mikulec 260, Cyril Pavelčík 115, Fr. Mikulec 333, Fr. Koníček 531, Krojové krejčovství - Ant. Solík 547, Fr. Stloukal 374, Josef Zemek 388, Kolářství - Josef Pešl 647, Josef Mikulec 340, Fr. Koníček 531, Holičství - Frant. Staroba 282, Pekařství - Karel Láska 85, Jos. Přikryl 761, Karel Šmach 286, Zámečnictví - Frant. Koníček 652, Jan Mikulec 488, Mlynářství - Josef Plachý 162, Jakub Mikulec 701.

Řemeslníci pracovali zpravidla bez námezdních sil, někteří měli učně, jiní i tovaryše. Po Únoru proniká myšlenka družstevní výroby i do Vlčnova. Řemeslníci do družstva nijak nespěchali, domnívajíce se, že se jim tam povede hůře a kdosi jim bude pořád komandovat. Mnozí raději živnost zrušili a pracují na kousku půdy. Pro družstvo Slovač z Uh. Hradiště šije vlčnovské kroje a výšivky Josef Zemek 388, Frant. Koníček pracuje pod družstvem Kovoděl Písek, továrnu JZD přijal Frant. Stloukal a kolářství JZD Frant. Koníček. Nově zřízena Pekárna lidového družstva Jednota, adaptací býv. mlékárny, provoz zahájila v r. 1956. Dále otevřen nár. podnik „Obnova“, opravna obuvi.

Hospodářství MNV zorganizovalo v r. 1957 provozovnu holičskou, ved. Josef Zlínský, vázání věnců, ved. Fr. Kudelová, kamenosochařství, ved. Bož. Benešová a zednické služby. Toto hospodářství je důležitou částí příjmů obce. K tomu přispívá i výnos z kina, jehož vedení téhož roku MNV převzal.

Autobusové spojení obce s Uherským Brodem obstarával po dlouhá léta soukromý autodopravce Jan Mach, bytem v Hluku. Jezdil z Vlčnova třikrát denně. Autobusem však jezdili jen příležitostní cestující a to ponejvíce za špatného počasí. Dělníci i studenti jezdili do Uh. Brodu na jízdním kole nebo pěšky. Značná část dělníků pracovala u Bati ve Zlíně. Jejich dopravu obstarával denně autodoprava Vincenc Křapa 774. Někteří jezdili do Zlína vlakem, když jim autobus časově nevyhovoval. Už v prvních letech po válce se zavádí státní autobusová doprava. Nejprve jezdí do Brodu terénní vozy Unrra, kryté plachtou, později krásné a pohodlné autobusy „Dakota“. Jimi jezdí do Brodu téměř všichni dělníci i ostatní zaměstnanci, kterých jezdí koncem roku 1957 na 600. S nimi jezdí na 30 studujících posledních tří ročníků jedenáctiletky, menšinu pak tvoří příležitostní cestující. Jen v letním období jezdí několik desítek zaměstnanců do práce na motocyklech. Do Brodu jezdí autobusy 12 krát denně, do Hradiště 4 krát. Na silnici do Brodu už neuvidíme dělník ani studenta, který by chodil do práce nebo do školy pěšky.

Vlivem válečných událostí přestala pošta fungovat už 4. dubna 1945 a některé zařízení bylo až do června evakuováno do Kyjova. Výbuchem mostů bylo poškozeno telefonní vedení, které si však zaměstnanci sami opravili. Přednostou byl Frant. Čech, od r. 1948 Jaroslav Jindra, poštu roznášeli dva listonoši. Devět telefonních čísel, z nich šest vlastnili obchodníci, zbývající obec, škola a četnická stanice. V r. 1945 stačila provozu jedna telefonní linka, koncem roku 1957 jsou už tři a počet telefonních čísel stoupl na 18. S novými poměry přibývá na poště práce. Zavedena novinová služba, inkasuje se národní pojištění, různé poplatky, sportovní loterie Sportka a Sazka. Celkový provoz na poště u srovnání s rokem 1945 se v roce 1957 zečtyřnásobil.

I po válce zůstaly obchody většinou v soukromých rukou. Soukromě obchodovali v r. 1948 před združstevněním: Šimon Kužela (smíšené a střižné zboží), Josef Kolek (smíšené a střižné zboží), Josef Zemek (smíšené zboží), Frant. Buráň (smíšené zboží), Lud. Jelínek (smíšené zboží), Ant. Volf (střižné zboží), Šimon Pestl (řeznictví), Vincenc Knotek (řeznictví), Frant. Podškubka (řeznictví), Metoděj Horňáček (cukrářství), Alois Josefík (řeznictví), Hostinec „Pod vinohrady“, majitel Jakub Chovánek, Letní hostinec v „búdách“, majitel Šimon Zemek, Trafika - Vincenc Zemek, Trafika - Frant. Ulčíková, Papírnictví - Frant. Kovář.

Družstevní podniky: Družstevní obchod Budoucnost, smíšené zboží. Hostinec Lidový dům, spolkový podnik. Hostinec U pošty, spolkový podnik. Sběrna mléka, mlékařské družstvo Nová Ves.

Národní podnik: Svit, prodejna a správkárna obuvi, nár. pod. Zlín (dříve Baťa).

Po Únoru 1948 přechází soukromý obchod do vedení družstevního. Ve Vlčnově k tomu došlo v r. 1950. Vzniká spotřební lidové družstvo Budoucnost, ke kterému přistoupili po delším přesvědčování býv. soukromí obchodníci Josef Kolek, Šimon Kužela a Frant. Buráň. V soukromém obchodě Ant. Volfa zřizuje se státní obchod textiliemi Tep. Také hostinský Jakub Chovánek pracuje pod komunálním podnikem Uh. Brod. V r. 1953 jsou podle celostátní reorganizace všechny obchody na vesnici v rukou Budoucnosti, pak přezvané na Jednotu, zatím co v městech přecházejí do státní správy Prameny. Měnová reforma z 1. června 1953 snížila nákupy, ale několikeré snížení cen v příštích letech znovu rozproudilo poptávku po zboží. Zvýšený zájem po zboží ve Vlčnově nejlépe ukáže maloobchodní obrat posledních let: R. 1954 činí 6,784.800 Kč, R. 1955 činí 7,829.100 Kč, R. 1956 činí 8,706. 400 Kč, R. 1957 činí 9,639. 300 Kč.

Největší poptávka je po průmyslovém zboží domácí potřeby jako jsou pračky, rádia, ledničky, ložnice, koupelny a motocykly.

V socialistickém obchodě mají co mluvit i spotřebitelé. Jednota má koncem r. 1957 742 členů, kteří si volí Místní dohlížecí výbor. Tento jako mluvčí všech členů řeší otázku pracovní doby v obchodech, stará se o lepší a účelnější zásobování, řeší přání a stížnosti z řad spotřebitelů. Koná pravidelná prohlídky ve všech obchodech a dbá, aby obchodníci opravdu sloužili všem spotřebitelům. Prodávání pod rukou protekčním lidem a podobné nešváry, jak tomu bývalo u soukromého obchodníka, je nyní odstraněno. Obchodník je zaměstnancem Jednoty, má slušný plat a jeho povinností je sloužit všem spotřebitelům. Lidé nepoctiví a prospěcháři by se dnes v socialistickém obchodě neudrželi.

Koncem války sloužila občanům Zemědělská záložna, která vznikla v r. 1942 sloučením Rolnické záložny a Spořitelního a záloženského spolku. Při sloučení měla Zemědělská záložna 2,100.000 K vkladů a bezmála tolik půjček. Později vystupuje pod jménem Záložna Kampelička, po válce je peněžnictví znárodněno. Od r. 1952 pracuje už pod jménem Státní spořitelna, jednatelství. Byla umístěna v budově býv. MNV, účetním Frant. Janča, pokladníkem Fr. Dacík, kteří při svém rolnickém povolání úřadují dvakrát týdně.

První měnová reforma k 1/11 1945 postihla ponejvíce válečné „šmelináře“, jejichž peníze zablokovala. V sociálně odůvodněných případech se válečné peníze uvolňovaly. Druhá peněžní reforma byla provedena k 1. 6. 1953 současně se zrušením lístkového systému přídělového a pocítili ji i drobní spotřebitelé. Na člena rodiny dovoleno vyměnit starých 300 Kčs v poměru 1:5 tj. 60 Kčs nových, jinak peníze v hotovosti vyměněny v poměru 50:1 tj. za 50 Kčs starých 1 Kčs novou. Vklady na vkladních knížkách a běžných účtech vyměněny do 5.000 Kčs v poměru 1:5, vyšší postupně v horším poměru. Spoření a nákupy na nějaký čas ustaly, neboť bylo málo nových peněz. Nejdříve se zotavily rodiny zaměstnanecké s více osobami v pracovním poměru. Rodiny, které spořily doma v „punčochách“ a peněžním ústavům nevěřily, na to nejvíce doplatily. Mnozí reformu předvídali, skoupili proto kdeco, často i věci naprosto nepotřebné.

III. VÝSTAVBA OBCE - JZD

Místní JZD zápasí od počátku s nedostatkem zemědělských budov. Zpočátku se zemědělské objekty umístily v bývalém panském dvoře. S rozvojem socializace přibývá i dobytka a tak byla zahájena stavba kravína „Na panském“, kam družstevníci převedli dobytek na podzim r. 1956.

V prvních poválečných letech se všude rozrostla stavba nových moderních škol. I Vlčnov měl možnost postavit ze státních prostředků krásnou, prostornou školu. Ale v MNV nebyli tehdy dostatečně prozíraví lidé a tuto vzácnou příležitost malichernými a prestižními spory promeškali. Nemohli najít pozemek, který by majitelé uvolnili. Povídá se, že za ty promeškané peníze postavili pak novou školu v Bánově. A tak podnes se školní mládež tísní v nehygienických třídách.

Obecnímu úřadování sloužila po dlouhá léta nevzhledná chaloupka shora od býv. mlékárny. Proto přikročeno k adaptaci býv. hostince Lidového domu. Nově zvolený MNV ve volbách r. 1954 již do adaptované budovy nastoupil. Adaptace nenašla pochopení v řadách horlivých katolíků, jimž dříve budova i s přilehlým kinem náležely, a kde se soustřeďoval katolický společenský život.

Lékař, který ordinoval v domě Karla Kučery 713, trpěl nedostatkem místností. Tomu se odpomohlo postavením Zdravotního střediska OÚNZ, vybudovaném na trati Pod Kojiny. Bylo slavnostně otevřeno 14. října 1956 (viz str. 26). Slavnosti by se zúčastnil náměstek min. zdravotnictví Jaroš. Středisko bylo vybudováno za podpory státu 630.000 Kčs, také občané pomohli brigádami při výkupu a odvozu hlíny. Je také vybaveno zubním ambulatóriem a krásným bytem pro lékaře.

Hašení požárů bývá ztěžováno nedostatkem vody, potoky v letní dobu vyschnou a studny nestačí. Proto byla v r. 1952 vybudována na horním konci před domem Jiřího Pavelčíka 7 nádrž na vodu. Obsáhne 83 m³ vody, uměle napuštěné. Občané se tak zajišťují pro případ požáru.

Poněvadž dřevo se stává stále důležitější surovinou průmyslovou, je příděl palivového dříví stále omezován. Z toho důvodu raději sedláci vyměňují u pekařů chleba za mouku. Přikročeno bylo proto k adaptaci býv. družstevní mlékárny pro účely pekárny. Provoz v nové pekárně zahájen v r. 1956, pracuje v ní na dvě směny šest zaměstnanců, vedoucí Ant. Janča.

Ve výstavbě rodinných domků započatém rychlejším tempem za války se pokračuje i po ní. Tak v roce 1945 měl Vlčnov 786 čísel domovních, koncem r. 1957 už 891. Větší nájemní domy posud v obci nejsou. Adaptují se také staré domky, zazdily se dveře od síně, čímž se získala jedna místnost, vybourala se pec s kachlovými kamny, vchází se vraty od kůlny, malá okénka se nahradila širokými křídovými okny. Dnes se stavějí všechny domky z pevného materiálu, základy z betonu, sklep, stavba z pálených nebo škvárových cihel, střecha z pálené krytiny. Starší domky jsou vesměs z kotovic (cihly z bláta), některé z tlučenice. Chaloupek krytých doškem už není, zůstaly jen doškové staré stodoly v humnech. Poslední doškovice byla zbořena u Frant. Kadlčka 208 v Dolních Chalúpkách v r. 1956 a v Horních Chalúpkách u Jana Janči 196 zčásti spadla.

Velkým přínosem pro zdraví žáků je zřízení školní jídelny MNV, která byla dána do provozu v r. 1956 v budově staré školy, kde byl k tomu účelu adaptován byt bývalého ředitele národní školy. Tím byla vyřešena ožehavá otázka stravování žáků zaměstnaných matek, svobodných a přespolních učitelů i jiných zaměstnanců.

Za mírné zimy v měsíci lednu a únoru 1948 byl zavezen obecní žleb před starou školou „Klobúk“ zvaný a prostor odtud až k pekařovu Láskovi zdarma pracovní povinností občanů. Vypůjčeny byly k tomu účelu vozíky s kolejnicemi na převážení hlíny od fy Remor-Urban z Uh. Brodu, hlína se vozila jednak z polí nad hřbitovem přes humna a dvory, jednak potahy ze zahrady Lidového domu. Tím se velmi zlepšil vzhled středu obce.

Místní rozhlasové zařízení bylo namontováno koncem roku 1947 nákladem 300.000 Kčs, částečně z darů občanů. Umlkl tak buben, který musel policajt každou zprávu hlásit po dědině třicetkrát, což mu trvalo tak 3 hodiny.

Elektrizace byla v obci dokončena už za první republiky, ústřední vodovod není. Po suchých letech zřídili si občané čtyři skupinové vodovody: v Ulici 28. října, Pod Bočky a dva Pod Vinohrady, všichni čerpají vodu samospádem. Kanalizaci vybudovala obec v r. 1947-49, není však dokončena.

Je známo, že dnešní motorizované dopravě už dávno nevyhovují staré úzké formanské silnice. Dvě okresní silnice jsou dnes přes Vlčnov vykostkovány, od MNV k hornímu hostinci už za 1. republiky, od MNV pod Bočky v r. 1951 a od hřbitova k vážnici v r. 1957. Ostatní obecní silnice a cesty stále na lepší úpravu čekají. V době dešťů na jaře a na podzim se po nich brodíme v blátě.

Při ústupu Němců byly v noci na 27/4 1945 vyhozeny tři mosty, dva z nich u Gavalcového v Pustém a u Pekárny byly moderně obnoveny, třetí u vážnice je podnes náhradní.

Místní hřbitov dlouho nestačil růstu obyvatelstva, proto postupně přikročeno k rozšíření směrem ke Žlebu, opravena stará zídka a starý vchod od silnice přemístěn a vybudován nový ze spodní strany.

Památku 34 pochovaných rumunských bojovníků uctili Vlčnovjané postavením pomníku na hřbitově. 27/10 1946 se slavnosti položení základního kamene zúčastnil velvyslanec království Rumunského v Praze, zástupci vlády, armády, SNB a úřadů. Pomník byl odhalen slavnostně za účasti gen. konsula král. Rumunského v Bratislavě 26. května 1947 současně s odhalením jiného pomníku 14 umučených občanů vlčnovských za německé okupace v koncentračních táborech. Druhý pomník stojí před starou školou a byl pořízen z darů občanů za obnos 67.000 Kčs. Oba pomníky zhotovil kameník Stehlíček z Bojkovic. Pochovaní rumunští vojáci byli 9. dubna 1952 exhumováni a jejich pozůstatky převezeny na ústřední vojenský hřbitov v Brně.

Náš lid s úctou mluví o obětech války. V neděli 21. května 1950 byla na nové škole odhalena pamětní deska tří členů rodiny Jana Zemka 707 pod Vinohrady: Václava Kozáka, zetě, Jaroslava a Josefa Zemka, umučených v koncentračních táborech. Syn Josef uprchl z koncentračního tábora ve Štýrsku, přešel hranice a přidal se k partyzánům jugoslávským, bojujícím proti německým okupantům a neznámo kde, padl. Ostatní dva byli uvězněni proto, že další syn jmenovaného Jan Zemek, dříve četař vládního vojska za protektorátu, uprchl do Anglie a jako letec parašutista byl spuštěn na území naší vlasti se skupinou, která podnikla útok na německého protektora Heydricha v Praze. Jan Zemek se zachránil. Slavnost pořádala místní skupina Svazu bojovníků za svobodu pod záštitou MNV a zúčastnili se jí legionáři z místa i okolí, hasiči, složky NF, čestná četa pěší posádky z Uh. Hradiště a občanstvo v hojném počtu.

Poručíku Frant. Pavelčíkovi, který zahynul v koncentračním táboře Mauthausenu, odhalena 6/7 1947 pamětní deska na jeho rodném domě v čís. 68. Téhož roku 7. září odhalena další pamětní deska místní jednotou čsl. Orla v Lidovém domě třem Orlům, umučených v německých koncentračních táborech: Páteru Fr. Kuželovi 141, Janu Mošťkovi, úředníku drah z čís. 92 a Josefu Mošťkovi, zedníku z čísla 299.

IV. HMOTNÁ ÚROVEŇ OBYVATELSTVA

Hospodářské poměry za války byly ovládány řízeným hospodářstvím a černým trhem. Rolníci měli předepsány osevní plochy, vyplňovali statkové archy a knížky. S dodávkami obilí, brambor, dobytka bylo ve Vlčnově vždy zle a často hrozily úřady vojenskou prohlídkou. Kontrol chodilo hojně. Svolali vždy zemědělce na schůzi, pohrozili jim a už se upisovalo. Obilí se dodávalo na 70%. Mnoho obilí šlo na černý trh, na černo do mlýna a do měst už pak mouka. Vepřový dobytek mizel nejvíc, protože černých zabijaček bylo v posledních letech války víc než úředních. Za poražené velké prase dosadil rolník malé, aby mu to souhlasilo v soupise. Sádla a slaniny pak použil k nákupu. Mnoho rolníků si pořídilo elektromotory na řezání sečky a dřeva, zpočátku i hnojiště i jímky za víno a slivovici. Nebýt zákazu prodeje nemovitostí, měli by někteří lidé velkostatky. Hlučané nabízeli za 1 měřici pole Vlčnovjanům 100.000 K - 160.000 K za těchto podmínek: zaplatit hned, v knihách zapsat až po válce. Pole ovšem nikdo neprodal. Někteří rolníci opravovali chlévy a chalupy při zákazu staveb tak špatně, že mají nové. Stavebního materiálu nebylo, jen na černo. Městům rolníci velmi pomáhali, ale zřídka kdy ideálně. V cenách šel Vlčnov vždy „průkopnicky“ vpřed. Sedláci použili jako platidla slivovice, slaniny, vína (sami pili z cukru „pajdalák“), obilí, másla, vajíček i mléka. Mléčná produkce klesla z denních 3.000 litrů mléka za války na 750 l a těsně po válce na 260 l, snad i proto, že byla zrušena mlékárna. Ceny zemědělských produktů na černém trhu v letech 1940 - 45: obilí 1 q 500 - 3.500 K, 1 sele - 3.000 K, máslo 1 kg 300 - 600 K, 1 kůň 20 - 55 tisíc K, sádlo 1 kg 500 - 1.200 K, 1 litr slivovice 8 -18 set K, slanina 1 kg 500 - 1.200 K, víno 1 litr 150 - 300 K, vajíčka 3 - 12 K, 1 kg cukru 150 - 300 K, 1 l mléka 5 - 12 K, 1 q durancií 1.500 - 3.000 K. Dělníci první roky po zabrání se přímo hrnuli do Říše, protože kurs marky 1:10 byl víc než příznivý. Posílali domů spoustu peněz, ale byly obavy, že se tam dělníci ztratí. Naštěstí se poměry zhoršily, takže proslulý Arbeitsamt (=úřad práce) musel tam další síly hnát pomocí četníků, a to každý použil všech možných způsobů „mazání“, aby tam nemusel. Mnoho dělníků jezdilo do Vídně místo práce za obchodem. Tam vozili maso a zpět textilie. V letech 1939 - 1942 kvetl tento obchod velice. Pak se tomu věnovali v letech 1943-44 Dolněmčané a zaplavovali Vlčnov dřevěnými látkami za úžasné ceny. Dřevěný materiál na košili 3 m 300 K - 2.100 K, obyčejný tisk normální ceny na lístky 3 K za 1m, zaplatil na černo až 800 K. Mzdy dělníků v úředních cenách 4 - 8 K za 1 hod. nebyly vysoké. Zemědělští dělníci měli se stravou v r. 1940 denně 50 - 60 K, v r. 1944 už 100 -120 K, žňový pár 100 K - 300 K. Někdy nebylo dost pracovních sil, hlavně v letech 1941-43, kdy se rozmohla jak epidemie podomácká výroba misek, různě zdobených. „Miskaři“ dělali hrubě rýhované misky pro export a vydělávali týdně (i žáci) víc, než učitel za měsíc. Téměř v každém třetím domě dělali sedláci i dělníci, mladí i staří (i ženy) misky. Někteří měli elektromotor na hrubé ořezávání, v některých domech to byla hotová továrna. Měsíčně jim bylo vypláceno přes 1/4 mil. K. Ve Vlčnově bylo peněz jako nikdy. Miskaři hnali ceny výš a situace se stávala kritickou. Nemiskaři byli prostě vymazáni z černého trhu, protože tak závratné ceny nemohli platit. V hospodách utráceli 18letí mladíci 1.000 koruny. Někteří miskaři vlastnili peníze ve 100 tisících a všichni měli jednu snahu: rychle koupit nějakou hodnotu, protože peníze padnou. Na opravu nedostal nikdo ale miskaři dostávali celé fůry. Až v r. 1944 byla výroba misek zakázána, miskaři potrestáni pokutami od 500 - 100.000 K, někteří „seděli“ místo toho, protože peníze prožili. Problém miskařů hrozil úplně změnit strukturu života, protože měli abnormální příjmy a žádnou daň neplatili.

Celkem si lidé libovali v dobrém jídle a pití, víc než v normálních dobách. „Kdoví, co nás čeká, tož ať něco užijem!“ „Najlepší to mám skované v žaludku, tam mě to nikdo nezebere!“ To je životní filosofie té doby. Ani 5násobná úroda vína by nestačila „chuti“. Černé pálenice produkovaly ohromné množství alkoholu (samohonky), který se slivovicí neměl nic společného, ale na opití byl. I spotřeba tabáku silně stoupla. Vůbec se lidé nesnažili nijak omezit svou spotřebu. I nejchudší lidé sháněli moderní kredenc do kuchyně, i ta poslední maminka sháněla a obětovala všecko, aby mohla jezdit po dědině s moderním kočárkem, jimiž se dědina zaplavila. Ani v parádě se lidé nijak neomezovali. A děcka musel mít zas všecky ty pentle a mašle jako dřív. Kroj přes válku musel stát, protože nového se nic nedalo pořídit. Na svátečních šatech to nebylo poznat, protože ty vydrží řadu roků jako nové. Hodně se rozšířily doma pletené svetry z ovčí vlny. Cílem každé maminky byla angora vlna, která se platila 100 K za 1 dkg. A tak i přes válku hýřil Vlčnov pestrými barvami. Svátky bývaly s ohledem na přídělový systém skromnější než před válkou. Jízda králů byla i při omezeném cestování vždy hojně navštívena. Při ní se r. 1944 vybralo 35 tisíc K, v r. 1945 už 50 tisíc K; také doklad klesající hodnoty peněz. Řemeslníci se neměli špatně, protože celou válku dostávali příděly materiálu a pracovali vlastně jen na černo. Textilní obchodníci na tom byli nejlépe. To bylo velkomožné panstvo. Textilie byly snad nejhledanějším artiklem. A tak v r. 1944 napřed bylo třeba donést do obchodu kuře nebo vykrmenou kačen, body, zaplatit tak 5násobnou úřadní cenu, a po čtvrté návštěvě už obchodník slíbil, že určitě to „sežene“. Obchodníci s potravinami prodávali příděly na lístky za úřední ceny. Nebýt přísného lístkového přídělu, zahynulo by mnoho lidí hladem, protože černé ceny by mohli platit jen ti nejbohatší. Státní zaměstnanci byli na tom špatně. Dostával-li učitel 2 tisíce, s více dětmi 3 tisíce, koupil za úřední ceny příděly na lístky, ale na černém trhu mohl za zbytek koupit jen maličkosti. Koupit si oblek za 10 tisíc, boty za 3 tis., košili za 2 t., dámské punčochy za 700 K, maso u řezníka za 300 K, to si nemohl dovolit. Ještě tak mléko a vajíčka, našel-li člověka, který to raději za vyšší ceny nedával cizím lidem, jimiž se dědina jen hemžila. Těm se nestyděl říci vyšší cenu. Přesto však bylo možné žít a hladem snad nikdo netrpěl. Chléb byl téměř vždy u pekaře, na černo 1 kg za 10 K. Překupníci měli krásný život. Sháněli všechno: kola, pláště a duše, textilie, boty, dětské kočárky, elektromotory, psací stroje aj. Mazání bylo ovšem nutné, ceny vysoké. Kufříkový psací stroj 16-20 tis., dětský kočárek 5-10 t. a příslušné hodnoty, které jako kouzelný míč otvíraly závoru obchodníkova nitra: 100 cigaret, flaška slivovice, 1/2 kg másla apod. Vůbec peníze měly pochybnou hodnotu, hlavně německé marky se každý snažil už pro jejich cizí vzhled upotřebit. Když nekoupit, alespoň vyměnit. Peníze byly z velké části nahrazeny ve výměnném obchodě přímo hodnotami. Někteří zbohatlíci si ukládali v bance, jiní si zaplatili předem pojistky, ti „rozumní“ projedli a propili, když už nic hodnotného nemohli pořídit.

S peněžní reformou byl zrušen k 1. červnu 1953 i lístkový přídělový systém, pozůstatek to válečné doby. Po válce byly vládou zavedeny dvojí ceny, přídělové na lístky a na volném obchodě. Komu nestačilo lístků, mohl si koupit na volno. Tím byl prakticky černý obchod u spekulantů potřen. Po zrušení přídělového systému byly zavedené jednotné ceny, vyšší než dřívější přídělové a nižší než dříve volné. Kdo hodně kupoval na volno, tak si pochvaloval, početné rodiny s dětmi, na nichž byl příděl vyšší, moc rády nebyly. V příštích letech po několikerém snížení cen však spokojenosti přibývalo. Uhlí a palivové dříví se však dodávalo stále přídělově, na rodinu ročně 12 q hnědého uhlí a 1 q dřeva. Bylo možno tu a tam uhlí koupit i navíc takže nikdo netrpěl nedostatkem topiva. Ceny hnědého uhlí se pohybují za 1 q po 13 Kčs -19 Kčs, za 1 q palivového dříví cca. 25 Kčs.

Válkou mnozí sice zbohatli, ale pro nedostatek zboží a vázaný trh nemohli si koupit, co by chtěli. Po válce byly ve Vlčnově všeho všudy 2 nákladní a 4 osobní auta, majitelé kromě lékaře obchodníci. Mládež si šetří na motocykly, kterých bylo v r. 1953 už 76. Méně nároční čekají na motorové kolo Pionýr. Dokonce i ženy se motorizují. Tak v r. 1956 vidíme poprvé na Pionýru členku JZD Sylvu Beňovou a rolnici Marii Mikulcovou 615, která jezdí s Pionýrem na pole, odkud se vrací s „noškou“ na zádech. Obě budí pozornost občanů, kteří se po nich ohlížejí. Motorizace má stále vzestupnou tendenci i na vesnici. Uvolněním některého průmyslového zboží přibývá radiových koncesí, jejichž počet 121 koncem války stoupl koncem roku 1957 na 572. Veliký zájem je o elektrické spotřebiče jako sporáky, pračky, trouby, ledničky, ale jejich zásobování nestačilo krýt poptávku. Lidé se u obchodníků zapisují, aby je nikdo nepřeběhl. Brzy po zahájení televizního vysílání pronikají televizory i na vesnici, která nechce zůstat pozadu za městem. První televizor si zakoupila Sylva Beňová č. 627 v r. 1957.

Současně stoupají i nároky v bytové kultuře. Již za války si „šmelináři“ zakupují krásné ložnice i obývací pokoje. Tato tendence stoupá i po válce, hlavně u novomanželů, kteří se s jednoduchým nábytkem, jejž podnes vidíme ve starších chalupách, nespokojují. Chtějí mít leštěný, z cizího dřeva, všecko nejmodernější. Lidé jsou zřejmě náročnější.

Stoupá zaměstnanost žen a pro jejich děti se tudíž zřídila školní jídelna MNV. Počet strávníků již v prvním roce dosáhl počtu 140. Obědy jsou laciné, neboť stát na ně doplácí. Dle výdělku rodičů platí školáci za oběd po 2 - 3,20 Kčs, děti mateřské školy platí za celodenní stravu (oběd a dvě svačiny) po 2 Kčs. Jinak v hostincích se platí za oběd 6 - 8 Kčs. V jídelně MNV se stravují také svobodní a přespolní učitelé i jiní zaměstnanci, učitelé platí oběd po 3,80 Kčs.

Už za války prováděla v obci lékařskou službu MUDr. L. Mikulcová v domě č. 713. Po válce odešla do pohraničí a r. 1948 nastupuje MUDr. Jan Cahlík, který v obci působí podnes. Do nově zřízeného obvodu patří i Veletiny, Hradčovice, Drslavice a Lhotka. Zestátněním lékařské služby je o pracující postaráno jako nikdy. Každý zaměstnanec má nárok na lékařskou a nemocniční péči, léky pro sebe i členy rodiny a pro sebe ještě nemocenskou podporu. Mizí tuberkulóza, ani u starších už tak neuvidíme bezzubá ústa, ale z dálky se lesknou kovové korunky. Mládeži se věnuje největší pozornost, provádí se zdarma rentgenové prohlídky a prohlídky zubů. Ještě v r. 1947 při rentgenové prohlídce školních dětí bylo shledáno 65 lehčích a 19 vážných případů tuberkulózy, takže někteří žáci museli být na delší dobu vyřazeni ze školní docházky. Ale už při nové prohlídce v r. 1953 se tuberkulóza neobjevila. Vlčnovjané, kteří dříve volali k nemocnému lékaře, až pacient měl smrt na jazyku, si na lékaře tak zvykli, že ho navštěvují při menším churavění, hlavně od té doby, co je v obci Zdravotní středisko. Mnozí říkají: „Co bych nezavolal dochtora aj v noci, šak si na něho platím.“ Sedláci, kteří si musí každou návštěvu sami hradit, jsou ve svých nárocích už skromnější.

O zdraví celé obce pečují také lidoví zdravotníci, které pravidelně školí ČSČK. Školením prošlo celkem na 80 zdravotníků. Mnozí občané vyhledávají při úrazech zdravotní službu ČSČK, hlavně zdravotníka učitele Ludvíka Válka č. 43. Pitná voda se dříve čerpala z otevřených studní s obrubní a okovem. Není o tom pochyb, že z hlediska hygienického nemohlo toto staré zařízení naše zdravotníky uspokojit. A tak se v posledních letech i zbývající otevřené studny nahrazuje pumpami, v r. 1956 se opatřit pumpou výborný a vytrvalý pramen veřejné studny v Rybářích naproti Křapů 49. Zbývá ještě poslední otevřená veřejná studna před domem Jana Pavelky 269 na dolní konci.

Z nejstarších občanů poválečných dožil se úctyhodného věku 96 let Šimon Knotek čís. 200, který zemřel v r. 1957. Čekáme stále na 100letého občana.

V. KULTURNÍ POMĚRY

V posledním roce války trvaly vánoční prázdniny od 22/1 1945, ale prakticky se už do konce války nevyučovalo. Nebylo otopu, žáci pracovali doma úkoly a 6/3 byly všechny školy v okrese uzavřeny pro nebezpečí skvrnitého tyfu postupujícího s armádami. Ve Vlčnově se však nevyskytl. V Únoru nocovali na „univerzitě“ ustupující Maďaři, v budově staré školy byl umístěn německý vojenský lazaret. Pobytem vojska velmi utrpělo školní zařízení. Ihned po odchodu vojska se škola pomocí občanů vyčistila. Ke konci šk. r. 1944/45 měla obecná škola 10 tříd s 328 žáky a škola měšťanská 4 třídy se 137 žáky. Obecnou spravoval říd. učitel Jan Pavelek, na měšťanské byl odvolán pro vyšetřování z kolaborantství dosavadní ředitel Josef Frýbort, správou školy pověřen odb. uč. Karel Ronovský a od 1/10 1945 Lad. Beránek. Jako všude, i na vlčnovských školách se rozšířila vlna oslav jako 28. říjen, výročí smrti a nar. Tomáše Garyka Masaryka, nar. přes. Beneše, Velká říjnová revoluce, oběti vysokoškoláků, o kterých se za Protektorátu mluvit nesmělo.

Mnozí občané, hlavně ženy, neradi slevovali ze svých názorů. Tak na schůzi Rodičovského sdružení 13. října 1946 rozvinula se čilá polemika o přípravách na Den mládeže v Uh. Brodě, kde měly dívky cvičit v kalhotách podle jednotného předepsaného úboru. Ředitelovo sdělení narazilo na prudký odpor maminek, při čemž došlo k ostré výměně názorů. Je zajímavé, že i někteří učitelé se postavili proti cvičení v kalhotách. Konečně po bouřlivé diskusi dohodnuto, aby cvičily podle vlastní volby buď ve skládaných sukních nebo v kalhotách. Tímto kompromisním řešením se cítili občané spokojeni.

Po únoru 1948 se rozvinula na našich školách vlna brigád. Žáci sbírali odpadové hmoty, léčivé byliny, šípky, žaludy a kaštany, mandelinku bramborovou, vysadili 20tisíc stromků na Čupech, 20 žáků se zúčastnilo chmelové brigády. Celkem bylo do konce tohoto šk. roku na brigádách odpracováno učitelstvem 1.545 a žactvem 7.500 hodin. V příštích letech se v brigádách pokračuje.

Ve škol. r. 1949/50 byla na měšťanské škole založena první skupina Pionýra, první na celém okrese, přičiněním mladého komunisticky založeného prof. Jiřího Loukotky. Jeho začátky byly velmi těžké, stejně jak nesnadná byla práce učitelů mimo školu. Občané ignorovali veškeré schůze jako protest proti novým poměrům po Únoru a nechtěli se zapojit do nového budování
pod vedením KSČ. Tak na schůze rodičů se dostavilo po 3 -5 rodičích, takže se nemohl ustavit ani výbor. Vlivem napjaté mezinárodní situace se rozvíjí boj za mír. V tomto duchu probíhal slavnostní slib 52 pionýrů a všechny oslavy, na nichž pionýři vystupovali s kulturními vložkami. Na Pionýrském dni ve Strážnici 27. června 1953 účinkoval zdejší pionýrský národopisný kroužek mezi 8 nejlepšími pionýrskými soubory kraje. Na zvukový pás byly státním rozhlasem v Brně natočeny vlčnovské písně. Jako vzorná pionýrka vybrána Marie Šuláková na mezinárodní pionýrský tábor v Maďarsku, kde strávila 28 dní. Pionýrů stále přibývá, i když mnozí občané mluví o nich z politických důvodů velmi pohrdavě, v r. 1955/56 bylo v Pionýru organizováno už 60% žáků od 3. třídy, k závěrečným zkouškám přistupují v pionýrských šátcích.

Z rozhodnutí KNV v Gottwaldově byla zřízena z vlčnovské střední školy (dříve měšťanská) od 1/2 1951 Socialistická škola mladých učitelů jako pokusná škola mladých učitelských kádrů. Všichni dosavadní učitelé byly z Vlčnova přeloženi, ředitelem se stal prof. Jiří Loukotka. Zájem rodičů o školu poněkud vzrostl, když bylo zavedeno konání závěrečných zkoušek, spojených s rozmístěním 15letého dorostu do povolání podle státního plánu potřeby pracovních sil. V práci řed. Jiřího Loukotky, který byl jmenován od 1/1 1952 okres. škol. inspektorem, pokračuje učitel Stanislav Zlomek.

Začátkem šk. r. 1953/54 sešla v platnost nová školská reforma, podle níž byla ve Vlčnově zřízena osmiletá střední škola spojením bývalé národní a střední školy. Na začátku roku měla 16 tříd s 579 ž. a 19. učitelů, do 5. třídy přešli žáci z Veletin, do vyšších ročníků chodili již dříve. Ředitelem jmenován Stanislav Zlomek, zástupcem Marie Novotná, po ní Jos. Krčmář. Výuková i výchovná práce na sjednocené škole se může lépe koordinovat.

Přechodně se vyučovala mládež škole odrostlá hned po válce na lidové škole hospodářské. Novou organizací byla však zrušena. Zemědělské mládeži odborné vzdělání stále schází.

V rámci zvýšené péče o mladší děti zřízena ve Vlčnově po válce od 1. září 1945 mateřská škola. Občané ji přivítali, hlavně zaměstnané matky, a již v prvním roce má 60 dětí, z toho 25 hochů a 35 děvčat. Vyučovalo se v obecní škole, od 1/9 1947 na „univerzitě“. První rok ji vede říd. uč. Pavelek, příštím rokem jeho manželka Františka, opatrovnicí je Anežka Gálová. Práce se zlepšila otevřením školní jídelny. O žních 1950 zřízen školní útulek, ale moc se neuplatnil, neboť rodiče při pilných pracích neradi děti do školy vypravují.

Kulturně-osvětovou prací se zabývají od konce války všechny organizace, Sokol divadelní činnost, politické strany a spolky hlavně činností přednáškovou. Osvětová práce se lépe usměrňuje zřízením Osvětové besedy, kterou vede řed. Stanislav Zlomek.

Naši lidé velmi rádi čtou a obecní knihovna, kterou dlouho vedl Jan Janča 196, byla bohatě navštěvována. Hlavně v zimě selské rodiny celé dny i večery „leží“ v knihách. Největší zájem je o beletrii z vesnického prostředí.

Ochotnické divadlo má ve Vlčnově starou tradici. Činnost se soustředila v divadelním kroužku Sokola, kde také hry dosahovaly nejlepší úrovně. Divadelní činnost fotbalistů, hasičů, ČSM nebyla systematická a nezlepšovala svou úroveň. Velkého úspěchu dosáhl div. kroužek Sokola v div. hrách: Molièrův Lakomec a G. Preissové Gazdina roba. Při inscenaci Gazdiny roby pomáhal souboru umělecký řed. Slováckého divadla M. Zéda. S těmito hrami zajížděl soubor do okolí i mimo okres, takže Lakomec dosáhl 14 repris, Gazdina roba 10. Okresní divadelní porota vyhodnotila v soutěži divadelních souborů r. 1956/57 Lakomce na 1. místě a Gazdinu robu v r. 1957/58 na 3. místě v okrese.

Po válečných letech byl obnoven provoz kina, provozovatelem byl MNV, celkem se hrálo s malým úspěchem. V kině byly pořádány taneční zábavy, divadla a přednášky, což snižovalo návštěvnost, ačkoliv byly uváděny filmy světové produkce. V první pol. r. 1951 navštívilo kino jen 4.216 osob, promítací přístroje byly špatné, o zlepšení se nikdo nestaral. Za tohoto stavu převzal
vedení kina Čsl. státní film, byli vyměněni zaměstnanci, vedoucím se stal Josef Koníček 274. Již v druhém pololetí téhož roku se zvýšila návštěvnost na 8.712 osob a od té doby má vzestupnou tendenci jmenovitě u mládeže, která se podílí na účasti průměrně 70%, z řad rolníků vidíme v kině jen jednotlivce. Zlepšuje se služba návštěvníkům, v r. 1945 namontovány lepší stroje a v r. 1956 dodána sklápěcí sedadla v počtu 368. K 10. výročí znárodnění filmu bylo místnímu kinu uděleno čestné uznání za rozvoj kinematografie ředitelstvím Čsl. státního filmu v Praze. Podle celostátního plánu převzal v r. 1957 provoz kina znovu MNV.

Po stránce náboženské je Vlčnov obcí tradičně římskokatolickou. Obyvatelé, hlavně rolníci, jsou zbožní a v neděli je kostel při bohoslužbách plný, často stojí věřící při přeplnění kostela přede dveřmi, a to ještě v kostele není lavic, jenom při zdi několik málo pro ty nejstarší. Náboženské slavnosti jako Boží tělo a Vzkříšení bývají mohutné a mimo jiné už jedinou podívanou na krásné vlčnovské kroje. V posledních letech se šíří mezi uvědomělými komunisty ateistické názory. Tři rodiny jsou evangelické: Jan Zemek 735, Metoděj Ryšavý a Adolf Veselý. Náboženství se žáci brzy po Únoru 1948 vyučují po předběžných přihláškách obou rodičů. V r. 1952 přihlásili rodiče kromě dvou všechny děti, v r. 1957 nenavštěvuje vyučování náboženství, kterému se učí až po skončení poslední vyučovací hodiny, už 76 žáků. Duchovní správu a vyučování náboženství na školách obstarávali vždy dva kněží, v důsledku nedostatku kněží působí v posledních letech v obci jen farář Frant. Šesták.

Vlčnov je nazýván pro své krásné kroje perlou Slovácka. Po pravdě musím poznamenat, že rok co rok krojů očividně ubývá. V kroji chodí ponejvíce starší generace rolníků, u mužů je tomu hůře. Mladí, a co nejnebezpečnější i rolnická mládež, chodí v občanském šatě. Příčiny, proč kroje zanikají, jsou podle názoru kronikářova různé: nedostatek a drahota vhodných krojových látek datujících se už od válečných let, pohodlí občanského oděvu a jeho praktičnost a přizpůsobení každé roční době a počasí, cestování za prací, hlavně u mužů. Ani národopisné kroužky i jiné akce úpadek krojů nezastaví. Všeobecně se usuzuje, že do 20 let bude i ve Vlčnově kroj jen při slavnostech. Dnes se udržuje kroj jen při bohoslužbách v neděli, při křtu, svatbách, Božím těle, Vzkříšení, dále na hodech a při tradiční Jízdě králů, která se i po válce opakuje téměř každý rok. Bývala vždy pořádána na Svatodušní pondělí, po zrušení tohoto svátku v některou letní neděli. Bývá tu mnoho hostů, i zahraničních hlavně z lázní Luhačovic přijedou autobusy.

Hned po válce zahájily v obci činnost Tělocvičné jednoty Sokol a Orel. Již v r. 1946 koná Sokol první veřejné cvičení za účasti starosty ČOS Hřebíka a konány velké přípravy pro XII. slet všesokolský, který se konal v Praze v r. 1948. Z Vlčnova se ho zúčastnilo 42 žáků a žaček, 30 žen a 74 mužů. Cvičilo 14 mužů, 8 žáků a 10 dorostenců. Sokolové předváděli v Praze i tradiční Jízdu králů. Na sletu došlo k hromadných protikomunistickým demonstracím, na nichž měli podíl i Vlčnovjané. Po zrušení ČOS a sloučení tělovýchovy byl Sokol posílen fotbalisty, kteří už před válkou vyvíjeli velmi aktivní činnost. Zbudovali si hřiště Pod Bočky, na němž hostili významné kluby, jako v r. 1956 národní mužstvo Dynamo Praha. Starší členové Sokola se po Únoru nemohou vzít do nových poměrů a většinou za Sokola vystupují, takže nejaktivnější složkou v něm zůstávají fotbalisté. V důsledku rozmanitých zájmů rozdělena činnost na oddíly kopané, hokeje, cyklistiky a základní tělesné výchovy. K nejlepším sportovcům patří Alois Josefík ve fotbalu a hokeji, Frant. Knotek v nářaďovém tělocviku získal i krajskou cenu. I celostátní spartakiády v Praze r. 1955 se zúčastnilo z místní školy 18 žáků se svými učitelů.

Ačkoliv i Svazarm dává velké možnosti k tělovýchovné a sportovní činnosti, nemůže se stále ve Vlčnově propracovat. Mladíci před vojnou, kteří se mají především ve Svazarmu připravovat k presenční vojenské službě, jsou velmi nestálí.

VI. RŮZNÉ

Po dvou úrodných poválečných letech nastal velmi suchý rok 1947. Od 29. března nepršelo mimo nepatrné srážky až do polovice listopadu.

Na Labi se ukázaly hladové kameny, mnohé řeky téměř vyschly, mezi nimi i Olšava. Byla proto veliká bída o píci, slámu a také se urodilo chudé a málo obilí a brambor. Neúroda byla v celém státě, v zásobení obilím nám pomohl Sovětský svaz. Nastal veliký nedostatek vody ve studnách. U vydatné studny na Žlebě u pálenice stály fronty povozů s lejtami na vodu pro dobytek do půlnoci. Tohoto roku se začalo podzimní setí až koncem listopadu. Dne 29. prosince bylo 12 °C teplota i přes noc.

Velmi suchý byl podzim 1953. Obilí zaseté do suché země vůbec nevzešlo, zima byla dlouhá, tuhá, ale bez sněhu a deště a tak zimní obilí začalo klíčit až v březnu příštího roku. Mnoho pšenice muselo být zaoráno.

V 10 letech uhodila v r. 1957 znovu velká vedra. Teplota dostoupila 37 °C, v noci 28 °C, velká vedra trvala celý červenec. Obilí dozrálo předčasně a bylo chudé. Začátkem srpna už bylo po sklizni a většinou i vymlácené.

Dne 24. července 1948 se přihnala o ½ 5 h. odpol. bouře od západu s velkým povětřím a krupobitím, jakého nebylo v obci od. 1890. Kroupy holubího vejce zničily ze 2/3 úrodu na vlčnovském katastru a vlčnovské vinohrady na 100%. Nejhůře byla postižena oblast od hlucké silnice k Zálončí, Podkojiny, Vinohrady a Havřicka. Ušetřeny byly tratě od Čupů k Rovným, Topolovu a Černé hoře. Na budově obecné školy bylo tak na průčelní stěně rozbito 64 okenních tabulí. Na zdejším okrese bylo postiženo krupobitím 18 obcí. V neděli 14. srpna 1955 o ½ 2 hod. odp. se přihnala bouře s velkým lijákem spojeným s průtrží mračen v oblasti Černé hory a Podhájčí. V krátké době se spojily tři potoky stékající do vesnice v jedno jezero, zatopily „Ploty“ a další chalupy po pravém břehu. Voda tekla v Plotech ve výši 1 m nad silnicí, vnikla do příbytků, stájí, odplavila mnoho dříví. Rovněž na polích pod „Podhájčím“ u potoka odplavila mandele, kopky sena, vyplavila řepu, brambory a zeleninu. Na dolním konci ve mlýně pobořila zeď. O život nepřišel nikdo. Týž den byly velké přívaly i na jiných místech v okolí, řeka Olšava vystoupila z břehů.

I požáry zničily mnoho majetku. V letech 1945-57 hořelo v obci celkem 17krát, většinou zapáleno bleskem, elektr. vedením, od komína, samovznícením uhlí, v pálenici a sušárně. Za válečných událostí zasáhli hasiči po půlnoci z 9. na 10. dubna 1945 při požáru búdy Vincka Kužely naproti kapličky, kde vybuchl granát při ustavující schůzi revolučního MNV. Starosta hasičů Jan Plesl 146 rozpoznal pravou příčinu požáru, a proto na jeho rozkaz utvořili hasiči kordón kolem búdy, který nikoho z občanů k místu požáru nepustil. Bylo totiž nebezpečí, že Němci, kteří byli v obci zjistí pod troskami búdy zbylé zbraně. Pro veřejnost byla rozšířena klamná zpráva, že búdy byly v noci bombardovány nepřátelskými letadly. Dva požáry byly uměle založeny neznámými pachateli. Bylo to v bouřlivé době socializace vesnice, za níž se odpor rolníků vylil i tímto způsobem. 24/10 1952 shořel totiž stoh slámy JZD pod Kojiny a 17. prosince téhož roku shořely farské mlaty u hřbitova. Stodola byla zabrána v polovici června 1951 za skladiště družstva a bylo v ní v době požáru uložena 500 q sena a 300 q slámy, vše lisovány.

Hrůzy války stále číhaly. Tak v nové škole se událo 20/12 1946 neštěstí s rozbuškou od granátu, který donesli do školy žáci Jan Knotek a Frant. Zemek. První ji držel v levé ruce ukazováčkem a palcem a takto ji dal nad kamna ve třídě. Rozbuška vybuchla. Knotkovi byly utrženy dva prsty na ruce, Zemek dostal střepinu do oka.

I krádeží a vražd v této době ubývá, ani raněných a mrtvých při rozmáhající se motorizaci nebylo poměrně mnoho. V sále Lidového domu se konala 25. října 1950 porota s vrahem Františkem Klabačkou 663, stolařským dělníkem, který úkladnou vraždou zabil dne 24. října 1943 Jana Koníčka, zámečníka ve Vlčnově 652. Vražda zůstala až do roku 1950 utajena a teprve po 7 letech byl usvědčen z vraždy a přiznal se František Klabačka. Byl současně usvědčen i z jiných přečinů a odsouzen k doživotnímu žaláři.

Dne 2. dubna 1951 při zpáteční večerní cestě z Uh. Brodu do Vlčnova záhadně zmizel svobodný 28letý úředník MNV ve Vlčnově Josef Mařica 734. Teprve 8. května byl nalezen rybářem ve Veletinách nad mlýnským stavem bez stop nějakého násilí.

Seznam použité literatury: 1. Kronika školní a farní. 2. Jednací knihy a protokoly organizací. 3. Zápisy učitele Josefa Beneše o válečných událostech. 4. Jan Skácel: Z dějin Slovácka. 5. Ústní podání mnoha desítek občanů, nejvíce přispěli jmenovitě: Frant. Gavalec 606, ved. zeměd. oddělení MNV, Frant. Janča, předseda MNV, Miroslav Knotek, tajemník MNV, Karel Křapa 439, pokladník MNV.

Ve Vlčnově 31. ledna 1959.