|
Kdo v ještě v
sedmdesátých letech minulého století cestoval vlakem z Kunovic do
Uherského Brodu, tomu Pepčín neušel. Bílé zdi s věží a střechami
Kounicova zámečku po nějakou chvíli vyčuhovaly z lesů, když vlak
projížděl od Veletin k Drslavicím. Ne každý však věděl, "co se to tam
bělá"?
Zámeček v novobyzantském slohu
tam v letech 1904 - 1905 postavil hrabě Václav Kounic pro svou druhou
ženu Josefínu Horovou. Pro místo si vyhlédl vrchol kopce, který bývá v
mapách označován jako Obora. Dnes se nám může zdát daleko od lidských
sídel, ale je to jen optický klam. Na rovinatém temeni Obory, v dobách,
kdy se chodilo pěšky, se křižovaly cesty těch, kteří chodili do okolních
obcí za prací, za zábavou nebo za galánkou. Šel-li někdo z Vlčnova do
Drslavic, neobcházel pochopitelně přes Veletiny, ale rázoval napřímo,
přes kopec. A stejně tomu bylo obráceně. Pepčín svou štíhlou věží
shlížel na Vlčnov, Veletiny, Hradčovice i Drslavice a měl je tak říkajíc
jako na dlani.
Po roce 1948 bylo kounicovské
dědictví Josefíně Horové zabaveno. Pepčín nějaký čas patřil
ministerstvu zemědělství, poté se v něm ubytovala armáda, po níž
podnes zůstaly v okolním lese zákopy. Pak zámek osiřel docela. Nikým
nestřežen chátral a "byl chátrán" - do konce 70. let Bohabojní občané
okolních obcí vykradli a zdevastovali zámek tak, že z něj zůstaly jen
holé zdi. Dlaždice, obklady z chodeb, dlaždice ze záchodů a z koupelny,
kovová zbradlí, elektrické vedení ze zdí, vše bylo precizně vysekáno,
vyřezáno a odcizeno. Komusi se zalíbily hlavice koryntských sloupů ve
vstupní hale. I ty dokázal přičinlivý slovácký zlodějíček pilou
vyříznout a přemístit. V 70. letech, kdy jsem Pepčín několikrát
navštívil, představoval již jen žalostný obraz. Rozhodnutí tehdejšího
Okresního národního výboru o demlici zámku bylo již jen dovršením díla
zkázy.
Dnes jsme svědky snahy o oživení
lokality. A proč se vracet k Pepčínu, který již neexistuje, do míst,
kam nevede pevná silnice a nedá se sem přijet autem? Ono místo má to, co
se nazývá "genius loci". Duch místa vnímáme více intuicí než rozumem.
Místa, která mají genia loci, jsou místa dobrá a šťastná, neboť v sobě
nesou zakódované poselství předchozích generací. Jejich hodnota, jejich
vnitřní duch, má historický rozměr. A tak v budoucnosti, byť již zámeček
nestojí, bude toto místo velice vhodným pro záměry, se kterým přicházejí
starostové okolních obcí. Prosadit takový záměr, k tomu bude zapotřebí
hodně energie a vytrvalosti. Nebude to totiž jednoduché.
Jiří Jilík
|