Vlčnovské kroje

"Chlapci Vlčnovjané, majú koně vrané, košulenky tenké, ňadra vyšívané" zpívá se v písni, která dosáhla široké obliby a podává také typovou charakteristiku vlčnovských krojů. Měla by stejně obdivně opětovat i krásu člověka, protože jednou z funkcí lidového oděvu je zkrášlovat člověka, vyjadřovat regionálně svébytnými prostředky ideál krásného oblečení. Vlčnovský kroj spolu s jízdou králů nepochybně vyvolal širokou popularitu Vlčnova a vzbudil zájem všech obdivovatelů lidové kultury. Na počátku této proslulosti byla asi účast Vlčnovjanů na velké Národopisné výstavě českoslovanské v Praze v roce 1895, kde začala svou pouť světem i uvedená píseň v řízném pochodu vlčnovského kapelníka Vozára.

   Lidové kroje patří obecně do souboru národního kulturního dědictví, a proto jsou také využívány v rozvoji státní reprezentace, pro niž představují autentické svědectví tvořivosti lidových vrstev a doklad obdivuhodné vynalézavosti i svébytnosti projevu vysokých estetických kvalit. Proto zůstali lidové kroje trvalou kulturní hodnotou akcentující slavnostnost veřejných i rodinných aktů. mají své místo i na jevišti v klasických hrách a operách, uplatňují se v expozicích muzeí i na světových kulturních výstavách. Prvky z lidového tradičného oděvu obohacují současnou módu i bytový textil. Trvalou zárukou rukodílného charakteru s velikou diferenční možností vzhledem k unifikované velkovýrobě materiálních statků podstatně přesahují rovinu dočasných módních vln.

   Lidové kroje se v jednotlivých regionech podstatně liší, protože byly vytvářeny po staletí vlivem daných podmínek geografických, ekonomických, etnických a společenských. Tvary, materiály, barvy a ozdoby procházely neustálým vývojem, který ovšem respektoval daný systém a řád. Postupný rozvoj zemědělské tradiční výroby umožňoval zvyšování životní úrovně a tím i nároky na reprezentativnost oděvu. jakmile však lidé z vesnic začali dojíždět za prací do měst, museli kroj odložit a převzít praktičtější městské oblečení. Zánik krojů jako běžného každodenního oděvu je tedy zákonitým článkem vývoje společnosti a nelze jej stavět do negativního světla z hlediska staromilského lpění na tradicích či sentimentálně podmíněných vztahů. Podstatné zvýšení životní úrovně po vytlačení zemědělské malovýroby družstevní velkovýrobou změnilo život i ve Vlčnově tak podstatně, že se nutně musel změnit i způsob odívání.

   Mezi 28 lidovými kroji na Slovácku zaujímá vlčnovský kroj samostatné místo. V minulosti byl zařazen do skupiny brodských krojů, ale v poslední desetiletí vykazoval zřejmé znaky rozvinutého kroje dolňáckého typu běžného na Hradišťsku. Podobá se kroji hradčovskému i brodskému v bezprostředně sousedících okrscích, ale také kroji ostrožskému z oblasti Dolňácka. Od konce minulého století,kdy jeho slováckou specifičnost zachytil Joža Úprka a později podobně Antoš Frolka, Marie Gardavská a jiní malíři, se podstatně změnil ve formách, barvách i dekoru. Místo měkkých přiléhavých forem nastoupily široce rozvinuté rukávy tvrdě naškrobené, které už nebyly vhodné jako oblečení k práci či tanci. Podstatně se rozšířily plochy výšivek a přibylo jim na barevnosti. V denním nošení nastoupil polokroj, mnohem  pohodlnější i v údržbě, ovšem také méně výrazný. Nakonec i ten byl vytlačen městským oděvem a kroji byla vymezena obřadní sféra, kde si plným právem udržuje pevně svoji pozici. Srovnání člověka v kroji a v běžném oděvu přesvědčivě dokládá zkrášlovací funkci kroje.

   V tradičním životě vesnice panoval i odívání systém a řád. Oděv nebyl samozřejmě uniformou, v rámci slohu a řádu je možno v každém jednotlivém případě ještě dnes rozlišit individuální znaky patrné například v motivu výšivek na rukávcích či košilích, v motivech krajek či tureckých šátků, ve vzorech fěrtůšků, výzdobě vyšívaných pentlí a jiných detailech, kterých si cizí návštěvník třeba ani nevšimne. K výrazným kvalitám vlčnovského kroje z národopisného hlediska patří výšivky, umně rozmístěné na takových místech, kde se uplatní jako výrazná ozdoba, zatímco původně v nenápadné podobě spojovala švy, zpevňovala vrapy a dírky. Výřezová výšivka, na mužských košilích bílá a na ženských rukávcích červená, si nejen podržela původní geometrické motivy z minulosti, ale obohatila je vynalézavě mnoha motivy rostlinnými i ptačími , jichž je na stovku a každý má své pojmenování. Ani vyšívání přes vrapy na ženském věrtochu či šorci vzadu v pase  nebylo ve Vlčnově nahrazeno rychlejším způsobem výroby, jakým je plošné vyšívání podle předkresleného vzoru. I krejčí aspoň zčásti podrželi na kordulách tradiční ruční pošívání složitých ornamentů modrými šňůrkami, přestože jiné ozdoby už dávno šijí strojem. Plošné vyšívání v pestrých barvách se objevuje především na polokroji, v obřadním kroji pak na pentlích vpředu na fertůšku, kde se dnes koncentruje výzdoba bez omezení barev a technik; našívání pestrých ozdob bylo v poslední době doplněno dokonce i malováním olejovými barvami.

   Jak lze tedy charakterizovat vlčnovský kroj, jeden z typických krojů Slovácka? Uplatňuje výraznou skladbu ostrých barev, tmavomodré sukno kontrastuje s červení ozdoba bílým plátnem rukávů; namodralý nádech bílé je typický i pro místní lidovou architekturu. Náročnost šití i údržby, na níž se podílejí krejčí i švadleny, pradleny i vazačky šátků, zabránila rozšíření kroje ve městě. Tato pracnost se podílela také na postupném vytlačování tradičního kroje z běžného nošení. Obtížnost a náročnost pentlení jako vrcholové složky krojové krásy, složité formování rukávců, které je třeba před praním rozpárat, tvrdě naškrobit a potom znovu šít - to všechno je při dnešním životním tempu a praktickém životě již téměř nepřekonatelnou překážkou.

   Při slavnostních příležitostech stojí za to i dnes podstoupit všechny ty starosti s přípravou a vzít na sebe součástky, jež jsou ve srovnání s městským oblečením nepohodlné. Ale zato ten dojem: mládenec ve vysokých botách a přiléhavých tmavých nohavicích vypadá vznosně, neboť bohatě navrapené rukávy vyšívané košile zdůrazňují chlapskou sílu stejně jako bohatě dekorovaná vesta, zvaná kordula, typická výraznými červenými střapci a barevným pošitím, které téměř úplně zakrývá tmavé sukno.Typický je i červeným dýnkem známý klobouček, na němž Vlčnovjané nosí bílé kohoutí kosíry už běžně, nikoli tedy jen mládenci v dřívějších tradičních řádech. Zatímco červeň se uplatňuje na mužském kroji v horní části, rozvinuté širokými rukávy košile, na ženském kroji je doširoka formována sukňová část, dominující i barevně výrazným červeným harasem. Tou červení je ostatně ženský kroj spojen, neboť nahoře se uplatňuje turecký šátek, na kordule ony pověstné červené střapce a další červené ozdoby. Rukávce s hustým vrapením, lomeným přesně uprostřed (v sousedním ostrožském okrsku jsou lomeny vysoko, v brodském jsou jsou formovány dokulata), uplatňují nápadně široké krajky dole na předloktí i na obojku krku. Krátké sukně s mnoha spodničkami kontrastují s černými vysokými čižmami, jež dodávají ženě lehkost a ladnost pohybu, ať již jde o chůzi či tanec. Původní způsoby vázání tureckého šátku, jež umožnily rozlišit na první pohled vdanou od svobodné i obvyklou příležitost od sváteční či obřadní, byly složité a pracné. Zachytil je na obrazech Joža Úprka, ale užívá se jich už jen zřídka. Podle starého kroje dochovaného v Zemkově "jizbě" také zachytil původní bílou šatku. Vlčnovjané by jí ani nepřiznali místní původ, tak je jednoduchá a nenápadná ve výzdobách, náročná ovšem technikou výšivek, použitým hedvábím a paličkovanou krajkou. Patřila do staré vývojové fáze vlčnovského kroje, který se dochoval jen v muzejních sbírkách, např. v Národopisném muzeu v Praze, v Moravském muzeu v Brně, ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti a v muzeu J .A. Komenského v Uherském Brodě. Také místní památník uchovává doklady vývoje vlčnovského kroje až do současnosti.

  Lidový kroj je v každém jednotlivém případě prostorový výtvor složitě formovaný z hlediska součástek, jejich způsobu nošení, výzdoby i rozmanitosti, protože pro každou příležitost bylo třeba vzít příslušné kusy. Proto byl například sortiment fěrtůšků a šátků svobodné dívky a mladé ženy velice bohatý, což ovšem při dnešním příležitostném použití odpadlo a počet součástek se podstatně zredukoval. Kroj se vyvíjel, dokud byl běžným oblečením mladé generace. Jakmile se stal obřadním oděvem pro občasné použití, přestal se dál rozvíjet, hledat nové motivy a vzory výzdoby, materiály a přestal také měnit formy. Tato stagnace proběhla i ve Vlčnově, kde ještě v padesátých letech nosily ženy zaměstnané doma v zemědělství jen krojové oblečení a nepotřebovaly vůbec pořizovat městský oděv, zatímco ženy a dívky dojíždějící do města musely samozřejmě kroj vyměnit za běžný oděv. Přesto zůstalo v domácnostech tolik oděvních součástek, že téměř polovina vesnice mohla při jubilejních oslavách 700let Vlčnova v roce 1964 obstarat jedinečnou krojovou přehlídku. Ukázalo se, že hromadný výskyt stejného kroje umocňuje dojem, zatímco různé kroje, smíchané například při národopisných slavnostech, se vzájemně v působnosti oslabují. každý z krojů představuje z estetického hlediska dokonalou skladbu tvarů a barev, kompozici bohatě rozlišenou různými materiály a způsoby dekoru, navíc ještě prostorovou, takže dojem ze všech stran působí emotivně.

   Do Vlčnova přijížděli výtvarní umělci, aby po vzoru J. Úprky zachytili výrazný typ Vlčnovjanů. Otto Ottmar se ve Vlčnově usadil a oslavil Vlčnovjany desítkami svých prací. Mnozí do Vlčnova dojížděli na slavnosti a své dojmy zachytili na obrazech, jež jsou v muzeích, galeriích a soukromých sbírkách, například olejomalby Bohumíra Dvorského, pohybové kresby Františka Bezděka, litografie a akvarely vlčnovské rodáka Karla Beneše a jiných. všichni usilovali o výtvarné vyjádření krásy vlčnovského kroje s typickými kontrastními barvami, tak odlišného od všech krojů v okolí. Všechny podmanilo kouzlo lidového projevu, formovaného po staletí usilovnou snahou vyjádřit pocit nositeli a uspokojení těm ostatním. To je ostatně základní motivace pro formování oděvu vůbec. jenže v případě lidového kroje se tak děje v rámci malého regionu s kolektivním rozhodováním o tom, co se bude a nebude nosit při jakých příležitostech, co je vhodné a co je nežádoucí. Tvořivost tak úzce podřízená pospolitosti, v tomto případě jedné velké obci, je v každém případě obdivuhodná.

   Krása krojů zaujala i filmaře. Rovenského film "Maryša" z roku 1935 zajistil Vlčnovu širokou popularitu a podíl výrazných krojů na skvělém přepisu dramatu bratří Mrštíků byl nepopíratelný. Slabší ohlas měl další hraný film natáčený ve Vlčnově v roce 1950 "Slepice a kostelník", ve kterém ani atraktivnost krojů nevyvážila neuspokojivou dramatickou stavbu. Konkrétní možnosti barevného filmu se prověřily při realizaci krátkého filmu o jízdě králů, který se natáčel v roce 1946 ve Vlčnově jako první barevný film u nás. hodnoty vlčnovského kroje jsou navíc zachyceny ve stovkách amatérských filmů, stejně jako v tisících barevných i černobílých fotografiích, jež každoročně ve Vlčnově pořídí obdivovatelé lidové kultury a Slovácka. Vědeckou dokumentaci vlčnovského kroje zpracoval na počátku padesátých let pro muzeum v uherském Brodě dr. Josef Beneš, CSc. a doložil jeho vývoj stovkami fotografií a kreseb včetně příslušných rozborů, popisů, a charakteristik. A tak, vedle přímého výskytu ve Vlčnově, kde kroji zůstává vyhrazena sféra obřadní, a jeho využití pro soubor písní a tanců i dechovou hudbu, zůstávají ve sbírkách muzeí vybrané krojové komplety i součástky jako doklad jedinečné tvořivé schopnosti vlčnovských vyšívaček, krejčích a švadlen, kteří společně dotvářeli vlčnovský kroj nejen jako funkční oděv, ale současně jako svébytně pojatý a vpravdě umělecký výtvor, dokládající tvořivé úsilí lidu výrazně a osobitě vyjádřit podstatu a pojetí krásy v odívání.

   Zbývá ještě konstatovat, že ani budoucí generace nemusí hledat vlčnovský kroj jen v muzeích. Při hrdém a citově podloženém vztahu Vlčnojanů k tradičním zvykům domova se dá předpokládat další existence krojů při oslavách, slavnostech a zvláštních příležitostech, takže bude nadlouho důvod putovat do Vlčnova za krásou. Za krásou nesmírnou, kterou vložily ruce prostých lidí do všeho, co nazýváme lidovým uměním a co nám i budoucím generacím bude i nadále poskytovat podněty k obdivu a prožívání krásy ve specifických lidských projevech.

dr.Josef Beneš, CSs., dr. Metoděj Zemek, CSc.